I byli v jednom domě pohromadě,
o Kristu mluvili ti věrní jemu.
Vzpomínkou lásky sladké její vládě
se vzdali, kouzlu její tajemnému.
Ten vyprávěl, jak druhdy s nimi býval,
jak polem šel a kterak učil v člunu
a vždy byl s nimi, když se večer stmíval,
kdy nad Kidronem vzcházet zřeli lunu.
Ten připomenul Olivetskou horu,
ten u Šimona kvas, ten Jaira dceru,
ten proměnění záři na Táboru,
ten kámen hrobu, jak slít v jitra šeru.
A co tak hovořili Jeho plní,
tu velký vichr zavál celým domem,
sta blesků náhle v oči všech tu slní
a nad nimi cos duní jako hromem.
I vycítili velikosť té chvíle,
jak zkamenělá byla páž i noha.
On mezi nimi stál tu v celé síle
i tušili jej – poznali v něm Boha.
Tož Boha lásky, Boha velkých skutků,
tož Boha síly, Boha snů i práce,
jenž vichrem naděje hřmí do zármutku
a z prachu duši zvedá k hvězdám sladce.
A jako udivení na tvář klesli,
jak strhla by se rázem clona věků;
na hlavy jich se jazykové snesli,
jež budou ještě mluvit ku člověku.
Nad nimi jako symbol ducha pláli,
je viděli, druh ukázal je druhu,
jak plápolaví chvěli se a hráli:
ten v nachovém, ten v zlatém hořel pruhu,
ten dvojklanný byl jak meč Archanděla,
jímž druhdy zdeptal v prach odvěkou zlobu,
ten hvězdy tvar měl a v něm láska celá
se chvěla silou drtící krov hrobů.
Je viděli, však neznali, čí byli.
Duch lidstva, který mih se jizbou touto,
v nich viděl vítězství jen oné síly,
jež zkruší každý žernov, každé pouto.
Zřel jazyky všech lidstva učitelů
se nad hlavami apoštolů chvěti,
všech reků myšlenky, všech trpitelů,
všech, lásce jedné kteří do objetí
kdys padnou, nebo všickni jedno chtěli:
Tvůj, Kriste, ideal, ten nedozírný,
za kterým pne se každý povzlet smělý,
od věků k věkům duchů pochod vírný.
Ó jazyků těch nekonečné moře!
Ó ducha signaly vy hárající!
Ó majáky vy v lidstva boj i hoře,
v nach skvoucí se a naděj zpívající!
Ó slétněte zas v chmurný údol světa,
ó plaňte do tmy beznaděje naší!
Ve plamu vašem Bůh vždy k zemi slétá,
vy jediní jste lidstva Mesiaši!