Nad klášterem svatého Justa
noc plyne jak valná řeka
v tmu, jež kol vše opřádá hustá,
hlas půlnoci s věží stéká.
Stéká tak příšerně líně,
hlas věčna v lidské to děje,
kdo bdí a propadl vině,
se v zvuku tom na loži chvěje.
Na štěstí všichni spí mniši,
spí opat zbožný i bdělý,
hlas hodin zní, zvolna se tiší
u nárožní, zadní tam cely.
Tam lampy pochmurně plane
mdlá, mlhavá, neklidná záře;
nad mužem hodin hlas vane,
mře v jizbě samotáře.
Ten odstrčil knihu, se vzchopil,
ret modlitbu tiše si říká,
zrak orlí se do šera stopil,
na stole to tiká a tiká,
jak hodin, s klášterní věže
jichž zvuk se tiší tou lije,
jak tonů z hlaholné spěže
by zněla tu parodie.
Zde hodiny malé i větší
před starcem na stole stojí,
je s úzkostnou řídí on péčí,
o jejich život se bojí.
A lampu se stolu zdvihá
a srovnává ručiček dráhy,
stín křivý se v ciferník míhá,
ty pozdě jdou, ty zase záhy.
A rovná zas, ručičky řídí,
chce, v shodě aby šly spolu,
stín jakýs, nyní jej vidí,
u jeho míhá se stolu:
„Jak směšno, císaři,“ praví,
„chtít hodiny v souhlas tu svésti,
ty brzy se pochodem znaví,
ty letí jak o překot v scestí.
Svůj život každé z nich mají
dle koleček, hřídelů, péra,
dle vlohy své bijí a hrají,
tvá věda tu každá je šerá.“
Kmet zlekán lampu výš vznese,
zří v kapuci státi zde mnicha,
tvář, na níž se sporý vous třese,
děs hrobu, mráz nicoty dýchá.
„Kdo jsi? Jak vniknul’s v mou celu?
Chlad hrobu z tahů tvých duje!“
Sáh’ rukou ku srdci a k čelu...
Mnich dále pokračuje:
„Ty hodiny, péra ta, stroje,
viď, v souhlas nelze ti zladit?
Ty pozdí se, marné vždy boje,
ty budou k předu vždy pádit.
A ty jsi chtěl zladiti duše
v jho jediné, vlastní své víry?
Svou cestou každá dál kluše,
v své snaze vždy budeš sirý.
Co platny edikty králů,
co hranice, žaláře, kletby?
To padne v prsť a to v skálu
zrníčko nebeské setby.
Dle vůle své každé pak vzklíčí
v keř nebo v strom dle své síly,
kdo nůžkami vzrůst jejich ničí,
hrob kopá sobě neb šílí.
Jeť myšlenka dítětem ducha,
vždy volná, Bohu jen rovná,
a duchy, ty pouze dlaň suchá,
moje dlaň zladí a srovná.“ –
„Jak, tvoje, příšerný mnichu?“
S kostrouna spadly v tom šaty,
jen hodiny tikaly v tichu,
kles’ mrtev Karel Pátý.