Mickiewicz v Santa Croce.
Eduardu Jelínkovi.
V den Dušiček – byl posupný a šerý,
ač v městě nad Arnem, „kde si tak zvoní“,
v chrám vešel v společnosti milých druhůdruhů,
a přece sám; nad rovy čelo kloní,
kde Michal Angelo spí, Alfieri...
Jde v dumě, v duši stále řinkot kruhů
na šíji vlasti vzdálené on slyší
a křídel andělských tep v dálné výši.
Dí průvodce: „Zde dřímá Galilei!“
Šli druzi dále, o samotě zůstal,
a zápas věků letěl jeho hlavou;
zřel v slunce, hvězdy, jež se věčně skvějí,
a sterý problém v jeho duši vzrůstal,
dral jeho ňadra, žehl mozek lávou:
zem v planet vleku věčně otročící
a slunce vítězné a vévodící!
228
Zem – lidský rozum věčně v poutech hmoty
a slunce – lidský cit, ten věčně žhavý;
vždy slunce zvítěziti musí, cítil;
vše sny a touhy byly mu jak noty,
duch jeho po nich letěl plápolavý
a pravdě věčné v žhavý klín se řítil.
Teď ze všeho mu jedno v duši zkvétá:
Ne rozumem, lze srdcem dobýt světa!
To padlo v duši mu a již to zrálo
na divoký květ nadpozemské vůně;
v ty divy jihu syn severních ledů
zřel s duší, v níž to prsty duchů hrálo,
a skloněn nad mrákotné duše tůně
zde slavil dojemný ten svátek „Dědů“.
Ti velcí mrtví do snů jeho zřeli,
v nichž Konradův se tyčil fantom stmělý.
Zde cítil vše, co pozděj v písni věčné
mu dáno bylo pro vždy vysloviti,
svou sílu olbřímí, svou nesmrtelnost!
Vše spadlo s něj, co mělké, přebytečné,
jak blesky Sinaje moh’ v skálu vrýti
svou lásku, záští své, svůj vzlet i dělnost.
Zřel klidně v žár, v němž jeho duch se tříbil,
za svědka tvůrce Noci měl a Sibyll.
229