To sad byl klášterní před lety kdysi,
jak svědčí ponuré zdi ještě rysy,
kde světců podoby jak zamžené
a Kristus na kříž rozepiatý visí,
před smrti zjevem oči zděšené...
Teď jiný život zabouřil tu vírem,
jenž postavil hned v každém houští sirém
tu Satyra, tam Pana, v každý kout;
v to místo, které modlilo se mírem,
sem vedral cynický se světa proud.
Hle, skvějící jak padá luny záře,
sad tichý zaplál ve stříbrné páře,
Pan blízko kříže údy pohnul hned,
svou hlavu kostnatou juž pozved’ jaře
a ke Kristu na kříži upial hled.
Ha, kdo jsi? v tváři tvé jas božství vrytý!
Ký Prometheus? Kterých věků jsi ty?
zda novou jiskru v člověčenstva šer
zas s Olympu snes’ na zem krok tvůj hbitý,
že sem tě vbil náš vládce Jupiter?
Jsem Kristus! a jsem Prometheus, chceš-li,
já přišel ztroskotat jsem svět váš sešlý,
já rozlomil jsem ducha těžký kruh –
a bohy, jež se v Olymp sotva vešli,
jak stádo vymrskal jsem ven – sám Bůh!
Ó znám tě! Krev má vře, ne bázně lekem,
mně rozpaluje žíly zase vztekem,
jak před věky, kdy volný byl náš rod,
kdy opájeli jsme se lidstva vděkem
a rozkoš tála v ústech – zralý plod.
To vše, co podali jste jak psu lidu,
tu rozkoš, plachý stín, jenž nedá klidu,
vzlet ducha všechen dříve otráví;
byl žebrák u cesty, jenž nemá vidu,
bez jazyka u stolu potravy.
My dali jemu zlatý pohár krásy,
snů nektar, rhytmů sladkých hodokvasy
a harmonii, souzvuk linií,
tvar lahody a něhy pro vše časy
a barev jas a bujnou orgii.
Tu krásu, která smysly divě spije,
v žár vášní dýchá, nový požár lije
a ducha smýká ve jhu otroků,
jest v srdce jeho zakousnuta zmije,
krev ssaje ctnosti, skryta v hluboku.
My slávou ověnčili jeho skráně,
my stvořili mu legie a zbraně,
nach královský a trůn a zlatohlav;
on zdeptal nebetyčných vrchů stráně
a zotročil i moře valný splav.
To sláva! meč svůj v hrudi bratří nořit,
to královská moc, krovy štěstí bořit,
v poušť obracet ráj zkvetlých niv;
dav otroků zas člověčenstvu stvořit,
jen jedno zamlčet mu – pravdy div.
Co pravda je mu? po té on se neptá,
dej rozkoše mu pohár – v prach ji zdeptá,
vnad luzných vděky – on jí pohrdne,
za pravdu triumf, o němž sen mu šeptá,
cos jiného mu srdcem sotva hne.
Číš pravdy podal jsem jich svadlým retům,
práh ukázal jim ku neznámým světům,
jim odhalil jsem všechen nebes taj;
já rozpial křídla ducha k novým letům
výš v sféry hvězdné, v cizích kosmů kraj.
Ha! ha! ha! pravdy věčné světlo jemu,
ji ponech zářit ve svém diadému,
kruh skepse čarovný kol sebe skul;
vděk vášni své a pudu zjitřenému
juž dávno z cesty pravdy vyšinul.
Já ctnost mu dal – jej drží pevně v pěsti
na cestě pravdy, jemu kouzlí štěstí
v noc smutku, naděj v bojů dravou seč;
je duhou, jíž dá ve chmur mračna zkvésti,
v změt potvor šlehne plamenný jak meč.
Ctnost – chudý cár, jenž nezastře vřed údů,
jest hůl, jež láme se pod jařmem trudů,
a štít, jenž rozpadá se ve dví hned;
jest símě padlé v pokrytectví půdu
a klam jest jeho kořen – jeho květ.
Však láska neklame – již v hruď jsem zasil,
květ zlatý lidstvu, sobectví plam zhasil
a rovnost, bratrství já v srdce vdech’,
meč svobody jsem z pochvy její tasil
a rozťal otroků kruh v okovech.
Ten vláčí posud ve tvé lásky jménu,
či neslyšíš těch kletby rvoucích stenů?
snem bylo, Kriste, tvoje spasení;
tvé oběti dnes sotva váží cenu
a cizím jest i kříže znamení.
Nechť – miluji je posud, v lásce zase
má náruč vzpiata, srdce otvírá se,
své vítězství já v šeru věků zřím!
Zřím, propast hříchu, děsu rozvírá se,
vražd, záští zápasů – já nevěřím! – –
Zhas’ měsíc. Kristus dál svou náruč vzpírá,
v skráň trny, v srdce rána hloub se vdírá,
co Pan sní vypiat pyšně nad keře;
ten jeden s láskou v příští věky zírá
a druhý skepticky a v nevěře!
Však v srdce básníkovo obé padá,
až v suchou dlaň se kloní hlava mladá
a slzou jihne horečnatý zor;
tam rozum se srdcem se přísně hádá
a dál tká tajemný ten rozhovor.