Kde vesmírem se záře tvoje lila
a rosou kam jsi skanula a manou,
ó kráso, edenská ty růže bílá,
tam srdce tlukou ti a oči planou,
tam poutá v růže svět tvá božská síla!
Tak Dewie, neznámé, prosté dítě,
si ve knížecích zahradách kdys hrála,
na assoka strom vyšplhala hbitě,
v klín trhala květ jeho a se smála.
Ó kráso! provazy jsou tvoje sítě.
Šel kníže Sally kol a zůstal státi,
zřel tmavým listím stromů jako lunu
skrz tmavé stromy její tělo pláti.
Kdos v jeho srdci rozchvěl lásky strunu,
když svítit zřel ji, slyšel ji se smáti.
Ó dítě Čandalů, syn krále králů,
při jehož narození liják rýže
spad’ s oblohy, zúrodniv každou skálu,
vše naplnil i paláce i chýže,
ten božský, velký před tebou stál v žalu.
„Jsi dcerou boha nebo smrtelníka,
já neviděl jsem v světě také krásy,
tvé oko meč je, který v srdce vniká,
a plameny jsou dlouhé tvoje řasy,
jež blahem chladí, když jim oko zvyká!“
„Jsem z kasty Čandalů a v prachu hynu!“
Však odpor marný, sám ji stáhl dolů,
do zlatého ji vsadil palankinu,
na čelo svou jí vsadil aureolu,
v svůj palác ved’ ji skryt v bambusů stínu.
A když pak nahá v jeho síni stála,
šla záře z jejích údů od úbělu,
že tmavá jízba světlem denním plála,
z úst jejích tekla vůně mahanelu,
jak promluvila nebo jak se smála.
A toho zvěst dnem letěla a nocí,
v palácích záští, radost v chýžích sela,
až doletěla ku králi a otci.
Ten vyslal posly a jich ústa děla,
co praví ústa přesily a moci:
Ó synu! pro něhož jsem palác zlatý
dal vystavěti v Anarahdapuru,
jejž zasypal jsem skvosty nad knížaty,
jejž povznést chtěl jsem k slunci do azuru,
jak nésti mám teď balvan svojí ztráty?
Já mlčel, když jsi jak strom caprok štědrý
dal chudým, čím jsem dařil tebe, všecko;
já mlčel, štěstí bylo s tvými bedry
a zázrakem kdys vítal tě bůh děcko.
Tys každému byl stín, jenž znaven vedry.
Žes ale za choť Čandalů vzal dceru,
to neodpustím, mlčet nesmím k tomu,
brahmínů dítě za ženu ti beru
a dám ti trůn, jen královskému stromu
buď květem vonným a buď hvězdou v šeru!
A odpověděl otci svému Sally:
Když pohozena perla na hnojišti,
kde blázni jsou, jenž by jí pohrdali
jen proto, že se v smetích, v kalu blyští?
Kdo jinak než já jednal by, ó králi?
A ženu těhotnou když choutka chytí
po jab’ku granátovém, bude klidna,
když banán dáš jí? Jen když slunce svítí,
květ otvírá se a tvář jeho vlídná
chce v slunce jen a zřídka v lunu zříti.
Král zarmoutil se a děl ku brahmínům:
Na její krásu podívat se jděte!
snad její krása mého syna činům
se vyrovná, snad u ní naleznete
vše, ku štěstí co slouží zemským synům.
A nemá-li však to znamení spásy,
pak rozpoutá se hněvu mého řeka! –
Šli brahmíni, a krátké přešly časy
a byli zpět – leč každý z nich se leká;
král pokynul a tak jich zněly hlasy:
Ó králi mocný, slyš, Assoka-mala,
jak nazval ji tvůj syn, má zlaté tělo,
zář line z něho sladká, neustálá,
bok stejně hladký má jak prs a čelo,
co kukuřice plod před námi stála.
Ó králi slavný, slyš, Assoka-mala
má oči velké, modré, usmívavé
jak mahanelu květy, jiskra hrála
a zlatem blýskala v jich tůni tmavé,
a duše, duše bohů z nich se smála.
Ó králi dobrý, slyš, Assoka-mala
má nohy jak dva lístky vodní růže,
z nich taká opojivá vůně vála,
že pták před hadem, před ní srdce muže;
ty nohy své nám zulíbati přála.
Ó králi vlídný, slyš, Assoka-mala
má vlas modrému roven parasolu,
ten šlehá prs, jenž pod ním ční jak skála,
a ve modravých vlnách splývá dolů –
v ten vrhnout proud by duše má se bála.
Ó králi zbožný, slyš, Assoka-mala
Syrie Kanthy miláček je svatý,
a znamení, jež bohyně jí dala,
jak hvězdu nese ňader nad poupaty.
Ó šťastný syn tvůj, že jej chotěm zvala!
Tu podivil se král té svorné zvěsti
a nastoup’ cestu uzřít div ten ráje
a šel, a viděl, ocenil to štěstí
nad všecky trůny, žezla Hymalaje,
div mohl božskou její krásu snésti.
A žehnal jim, ač naplněný žalem,
dal zlato jim a démanty a perly.
Však děl: Syn mladší bude po mně králem,
ty musíš zříci královské se berly,
když v její krásy žít chceš světle stálém.
Jeť dítě čandalů; vol, láska moje
vždy s tebou bude – moc tu a tam krása!
Vím, těžké, trapné pro tebe to boje;
v plod zraje květ, když pel a lístky střásá,
a krásnou nebude vždy žena tvoje.
Leč Sally bez váhání zřek’ se trůnu,
rád nechal bratru koně, zbraně, slony,
a v očích ženy své čet’ hvězdnou runu,
již vepsalo tam božství bez záclony,
v svém srdci chvět se nechal lásky strunu.
A bratr jeho stavěl věže, chrámy
a paláce s bájnými lesy květů,
kde proudy vod chrlily dračí tlamy,
a kopal cisterny, byl divem světu,
a velký slávou, vesmíru byl známý,
co Sally tiše seděl u tvých nohou,
tvé krásy trhaje květ zlatolistý,
ó dítě snů! Jak motýl pod oblohou
táh’ duší mou tvůj fantom tich a čistý,
těch ideal, jenž milovati mohou.
A v knize mé, kde spor a vášeň hučí,
kde válka, lačný túr, se zmítá řevem,
jak mahanelu květ v ruinách pučí,
mně v duši sladkým vyrostla jsi zpěvem.
Svět padne kráse přec jen do náručí!