V ten luzný čas, kdy ještě v klínu báby
pro celý život nalezal jsem štěstí,
zpět upomínky křídlem chceš mne nésti;
jak odolati? Ach, to příliš vábí!
Ó sladké dítě, královna Maab jistě
své žezlo půjčila tvé fantasii,
že v každém drahém dětství svého místě
tvou myšlenkou zas jako děcko žije.
Chtěl pro vždy jsem již zavřít knihu onu,
již krásnými sny upomínka plní,
chtěl rozbit harfu, z jejíchž strun se vlní
v mou smutnou duši příval sladkých tonů,
chtěl zapomenout, chtěl se odříkati
a z ráje mládí odjít bez památky –
leč anděla zřím na prahu teď státi,
a k slzám pohnut musím, musím zpátky.
Tak plavec, když se octne v šírém moři,
zrak obrací ku břehu, jenž se tratí,
zří stromů zeleň slunce zlatem pláti,
zpěv ptáků slyší – a tvář kryje v hoři.
Tak domov krásný nezřel ve snech děcka,
jak teď, když v dálku vlna jej má nésti. –
Ó pověz, co jest poesie všecka,
než dumná tucha ztraceného štěstí?
Než hvězdy záře, jež se chýlí k pádu,
než luzný břeh neznámé země krásné,
než harfy ton, jenž v ňadrech noci hasne,
než labutí zpěv, báj o Eldorádu,
než mládí fantóm v duši rozechvělé,
jenž o paprslek upomínky prosí,
jenž bílé růže snů má na svém čele
a na nich naše slzy místo rosy?
A proto vždy jen plnit bude smutkem,
jímž nebes věnem do kolébky dána,
jak ráj, ku němuž zřícena jest brána,
jak pěkný sen, jenž nesmí kvésti skutkem.
Ó drahé dítě, jestli na tvé skráni
zář této hvězdy svítí v plném jasu,
tu v mladém srdci její mocné plání
i s bohy musíš vejít do zápasu!
Pak šťastna budeš, v boj když bez úlevy,
kde pod myšlenky balvanem duch klesá,
se náhle tobě šum rodného lesa
s tvé mladosti snem oplakaným zjeví,
tu budeš žehnat, jak já žehnám tobě,
té duši, která dělíc roušky stinné
zapláče s tebou na mladosti hrobě,
a přec ti štěstí zlatou palmou kyne.
Ó kéž je s tebou anděl tvého mládí
a křídlem svým nechť myšlenky ti snáší,
v skráň průsvitnou, kde táhnou snové plaší,
jak zlatých včel roj zkvetlé na kaprádí!
A Umění, když v svaté svoje světlo
jak v slunce ztopí úběl tvojich skrání,
dej tobě vše, čím štěstí tvé by zkvetlo:
mně svoji kletbu – tobě požehnání!