Já zřel ji také. Schvácený těžkým snem,
jak Dante onu vedoucí v pekel týn,
však tato byla uzavřena
železnou závorou příštích časů.
I nápis zřel jsem, nemožno čísti jej,
byl dýmem halen, slzami smazán byl,
však stejně u ní jak u sestry
v tísni se zástupy tiskly kolem.
Křik, vřava divá, rouhání, lání, pláč,
tlesk dlaní, pěstí zaťatých burný vztek,
kvil tichý bídných, zavržených,
v zoufalý paian se nesly k hvězdám.
Však veřej stála bez hnutí v svorech svých,
ať pěstí v krvi proletář do ní tlouk’,
ať hasnul u ní žen vzdech, jehlou
které si ruce své rozpíchaly.
Ať hloubkou dum svých myslitel sfingy spár
chtěl pohnout – blázen! – k soucitu, – marný sen!
Spár nepohnul se, dále třímal
Oidipa hádanku, jež taj všeho.
A davy rostly peřejí času dál,
jak písek mořský na břehu kupí se,
jak špačků mračna v hustých davech
v sítí když zapadnou podvečerem.
A byly smutné, znavené poutí zlou
ty davy lidské, mrtvoly byly spíš,
i kletbám došla síla, vzdoru
rouhavý k odboji selhal jazyk.
Já ptal se v smutku: Jak to jen možná jest,
to že jsou vnuci století, které kdys
před všemi neslo velké světlo
urvané s pochodně revoluce?
Tak sešlí, bídní, malátní, bez všech sil,
tak zdráni žalem, schváceni v bídě zlé,
tak unavení všemi hesly
papoušků nestoudných, sov a mloků?
Tak papírových raket jim oheň zhas’,
o doutnák pumy zavadiv plaše jen,
a z všeho zbyly fráse, fráse,
falešné pozlátko harlekýnů.
Však síly umřít, padnouti, není jim,
vpřed síla dědů neznámá žena je,
spád kladiv kyklopických z hlubin
k osudí láká je budoucnosti.
V nich stará choutka Adama stále plá,
ráj urvat ztracený dávno již,
být aspoň lidmi, když ne bohy,
v příšerném zápasu tmy a světla.
Ó bědné děti budoucna! Kam jen, kam
se takto slepí řítíte v marný boj,
své skládajíce kletby, slzy,
u brány železné, neúprosné?
Co zříte za ní? Vyčkáte, v pláči až
se tajuplná otevře, bude stát
v ní anděl míru s palmou těchy,
anebo zářící zjev snad Kristův?
Zda ruce svoje zbodané hřeby On
nad vámi vztáhne šeptaje: Mír, jen mír!
Sem pojďte, všichni unavení,
sirotci, nešťastní, zoufající!?
Či nová hydra, šílenstvím zpuchlý zrak,
v ní šklebná stane, hlásajíc nový boj
a nový zápas, ozbrojená
pancířem výzkumů bratrovraždy?
Vy lkáte v tísni, nehne se brána však,
až rafij těžká orloje schýlí se.
Ó Naděj aspoň budiž s vámi,
poslední z Pandory skříně odkaz!
Té věřme aspoň tonoucí! Její lem
si chytněm všickni! Nemožno, věku svár
a duchů boje, hodny laurů,
vyznět by mohly snad prázdným echem.
Tu Naděj aspoň, opustil Dante ji,
u brány zástavou vztyčme my,
jí silní projděm mhou a stíny
alespoň o tuto buďme větší!