Ne trůn a žezlo – tiary ne tíž!
To všecko bezcenná by hříčka byla,
Ty, kdybys, velký Bože, Zodpovědnost
k nim nepřidal! – Co platno mi to jen?
Tvé zlaté klíče, které Jsi mi svěřil,
plášť sněhobílý, symbol neviny,
mé trepky, králové jež líbají,
můj prsten rybáře, jenž pečetí
Tvé rozkazy i zákazy, jak chci?
Kdo jsem, to vím, čím jsem, to nevím přec.
Servorum servus – tomu se ďas chechtá –
Urbi et orbi žehnající kmet,
však skoro nevědomý moci své
a otrok řádů, zvyků, pověr všech.
Na Monte Cavallo zde dlím teď sám.
Chci modliti se, Bože zástupův,
však chví se ret a slovo ztrácí peruť.
Vím, nedolétne k Tobě modlitba,
ač z hlubin jde. – Dnes příliš vysoko
Jsi nade mnou!... Já v prachu ptám se jen:
Proč zrovna já mám v při té soudcem být?
Proč mého žití otrávena číš
tím hořkne tak? – Což nebylo již dost
všech sporů, jedů v paštikách a kvítí,
všech pletek ženských, spádů lichvářských,
bych ještě tohoto se dočkat měl?
Zde dcera s matkou otce vraždit daly
tak lhostejně, tak bezcitně, a přec
starého Cenci byly jedna krev!
A kázaly tak činit... zde jsou akta...
Čtu celé noci je a bádám v nich
po stopě, jež by vedla k milosti,
a nenalézám ve všem jediné,
leč té, že mladá ještě Beatrice
a krásná, a že otcem znásilněna,
a chvím se hanbou, studem ohromen
nad tímto bahnem, jemuž vládnout mám.
Byl netvor Cenci – věc jest patrná –
na vlastní krvi zle se prohřešili...
však měla právo jeho vlastní krev
tu prolíti krev, z které povstala?
Kam dojdeme pak? Kam se řítí svět?...
Já celou noc čet’ v aktech. – Nezavřel
jsem víček svých, neb od nich prchal sen
v jich žalář tam. – Chci pravdu, spravedlnost!
Ba přístupen jsem cele k soucitu,
jeť Beatrice dívka spanilá,
a idol Římanů všech – zlý to bod! –
Ba přístupen jsem shodě, soucitu.
A Farinacci, její advokát,
je ďáblův advokát – ne, Kriste, Tvůj!
Ó, jak se chvěji! Z andělského hradu
mám ránu z děla hlasnou uslyšet,
až padne hlava její... Chybil jsem,
ji odsoudiv? Vím, byla vskutku vinna?...
Kdo bezpečně to ví a říci můž’?...
Proč já mám právě rozhodovat v tom?...
Že papežem jsem právě v těchto dnech?...
Já odsuzoval vždycky Celestina,
že zřek’ se velkých skutků v zbabělosti
a Petrových se klíčů navždy zřek’,
teď cítím, kterak dobře učinil
pro duše klid, a tenkrát lepším byl
svět ještě nežli dnes... Ty velké skutky! –
Což kdybych nechtěl? – Ale proč jen musím?
Co na konci mi po všem? Ať Bůh sám
si rozsoudí!... On soudit bude tam,
já mám však zde... Ó, jedna neřest jsou
ty římské rody! Jedna Zodpovědnost
můj život celý, v balvan vyrůstá
a padá na mne... aby prsa má
svou rozdrtila tíhou obrovskou...
A padá, padá... kéž již dělo zní,
ať mukám mým již konec nastane!
Což je-li přec ta dívka nevinná,
jak budu, Bože, před Tvým soudem stát?
Ten Cenci zlý byl, zlý jen kvůli zlobě.
Byl satan vtělený – to všecko pravda!...
Však dlužno mysliti též, stařec byl.
Teď představiti sobě, kterak spí,
jak vrazi dva se plíží komnatou,
se blíží k spícímu jak tiché šelmy,
jak jeden v skráň mu hřebík nasadí
a druhý na hřeb mlátí kladivem,
jak druhý do hrdla mu vrazí hřeb,
co manželka dlí s dcerou v pozadí,
a dcera poupě šestnácti jest jar –
to k nebi volá již – to dostačí...
já právo měl ten říci rozsudek
nad touto zvrhlostí. – A, Bože, přec
se musím ptáti, proč jsem právě já
zde musil soudit? – Čekám v úzkostech.
Teď padla rána! Obě mrtvy jsou,
jak máť, tak dcera. – Věčný Bože, sám
jim v hrozném soudu budiž milostiv!
In articulo mortis rozhřešení
jsem poslal Beatrici. – Nelze víc
mi udělat... Jdi spáti, květino
ty bílá s krvavou tak obrubou!...
Bůh ráj ti dej – tvá vina smyta jest,
a na mně leží celá – Zodpovědnost.