Tam, kde bije nejmocněj srdce královské Prahy,
tam se zvedá obnoven starý kostelík drahý;
rád si zajdu pozdravit milou památku dědů,
víc než s lidmi s kamením často rozhovor vedu.
V nocích často hlubokých kolem zamyšlen kráčím,
starou Prahu křísím si v život, veřeje páčím
k schodům temným, dějiny zve je moderní člověk,
s pravdy který pochodní po nich sestoupí po věk;
v divné taje vidiny, moje prastará tucha,
v starém zdivu vítám vždy velké trofeje ducha.
Staré třídy úzkých a štíhlých gotických domů,
jak jste často chvěly se v bouří dunících hromů!
Lidu vámi proudily davy vznícené hněvem,
až se třásly portály, římsy, tisíců řevem.
Sem vše táhlo z blízkého chrámu od Sněžné Matky,
odhodláni v oběť dát hrdla, životy, statky
za tu pravdu nejvyšší, nad níž bádali kněží,
kterou zvon teď rozkřikl z pražských tisíce věží:
„Krev i tělo Kristovo chceme přijímat spolu,
bratři všickni usednout kolem jednoho stolu!
Stůl to lásky, vidíme, v dálku prostřen se táhne,
k němu Anděl s manny se denně vědrem vždy nahne.
Kdo tu chudý? Ubohý? Jen sem sedněte úže,
kvetou tady čistoty lilije, bratrství růže,
od té chvíle v středu co bídných, šlapaných, malých
zvedl k výši s hostií svorně Jakoubek kalich.
Pojďte, pijte, žízniví kdo jste, jezte a žijte,
podle chóru našeho vrahů neživte, bijte,
láskou pouze nemožno v světě vydržet ani,
vedle retů k líbání třeba otrlých dlaní!“
Nové víry blahozvěst zvučí hučícím městem,
z Hradce Jan ji provází, velkým, divokým gestem,
za ním lid se bosonoh vláčí bledý a chabý...
„Jezte, pijte tělo, krev boží, otroci, rabi!
Vstaňte, muži, s zázračným síly kalichem vzhůru,
starý z duší vypleňte rmut si, z očí svých chmůru!
Velký Bůh jest! Hossana jemu na voze hvězdném,
na hor štítech hořících Zorou, v moři jak bezdném
alleluja!“ Tisíce úst zde jásá a hlásá...
Zatím kat si radnice u vrat rukávy kasá!
Padl’s, Jene Želivský! Záhy vzešlo tvé símě...
Nač bys klonil zkrušen a zničen šedivé týmě,
dumající písmáku v starém husitském voze?
Raděj zařinč ostruhou na své olbřímí noze!
K předu potom s palcáty jděte, sudlice vzpněte,
řezat rány, vypálit ohněm je jděte a spěte!
Bojovníci boží vy, reci, kacíři Římu,
kalich svatý zvedněte z mlh a z požárů dýmu!
Na vás pláně čekají krve, Lipanské pláně,
s vůdců, reků povely „Zabte! Neživte! Na ně!“
Tragedie pradědů velkých skončena v krvi.
V tomto chrámku rozvil se útok dramatu prvý.
Odtud městem, po vlasti létla velká ta zpráva,
v srdcích lidu slavný jich Kristus odvety vstává,
byltě kněžmi uplván v necti, zrazen byl drze,
krví, tělem hovoří nyní v krvavé mlze,
chví se v dálce nad Prahou kalich vítězný v slávě,
srdce k srdci sklání se, hlava chýlí se k hlavě,
městem z apokalypsy děsní Andělé jezdí,
epopeje začátek chrám zná Martina ve zdi.