Na jakési to bylo stanici,
jak v snech již bývá, známé, neznámé,
říc těžko dnes: my byli v čekárně,
měl rychlík přijet. Kolem tváře všech
v to divné sousvětlí se halily,
jež mívá sen. Tu náhle zvonu třesk
a povyk z venčí slyšen, stroje hvizd,
a do jizby se přivalila vřava
bizarrních postav. Těla byla lidí,
však obličeje děsné, podivné
jak divá karikatur orgie,
jak utečenců z bagna profily,
tam zvířecí pud vášní rýsován,
a v rukách měly hole, deštníky
a vaky, rance, kufry na zádech.
Jak bouř se přihnali a dveřmi zas
na perron řítili se jako bouř
a zmizeli. – Já chtěl již za nimi,
v tom protější se dvéře rozlétly
a v nich stál bílý zjev a kráčel blíž.
Já poznal svojí matky postavu
i obličej, leč vše tak prozářené
andělským bylo jasem prazvláštním,
jak v lilie by plný měsíc pad’.
Mne objala a děla – asi duch
tak hovořit by moh’ – „Ó dítě mé,
vše odbyto již a jest dobře všem!“
V těch středu, již tu stáli v hmotě své,
tím více ethérický zjev ten plál.
V tom venku stroje hvizd a zvonce třesk,
a rychlík divě letěl okolo,
a z jeho oken, jak se v letu mih’,
víc necivěly ony divné tváře,
tak bizarrní, jež vrazily sem dřív,
leč samé obličeje bez masa,
bezmasých koster... Vlak již dohučel,
vše zmizelo, jen kde má matka stála,
svit na podlaze ležel měsíční,
jak skanul s její vzdušné bytosti.
Vše zmizlo pak – a já se probudil.