Ve větru, jenž rozpjal klín plachet svých,
vlas břízy poletá svislý...
Na horách zdaleka leskne se sníh
a mně tak teskno je v mysli!
Vidím tu chaloupku na podhoří,
mhla stáhla loktušku nad ní,
do sněhu divže se nezaboří
dveře a okénka zadní.
Za stolem sedím sám; na trnoži
dlí noha znavená spěchem –
„Nu, dítě, jak v tom jest vůle boží,“
hlas báby z koutku zní vzdechem.
Ticho je zase a ve náručí
sny staré hlavu mdlou vábí,
tmou sotva zdaleka sem zahučí
větru sten dutý a slabý.
Teď venku stočil se sníh v kotouč
a letěl pustými lady –
Nechcete, staruško, zapálím louč,
bude nám veselej tady!
„Netřeba, hochu můj, nech toho, nech,
světlo mi nepřidá klidu,
k čemu mám viděti v poslední dech
tu starou dědičnou bídu?“
Ticho zas, komůrkou sen se loudí,
stínem se v okénku míhá,
na víčka báby však nezabloudí,
v těchto již bledá smrt číhá.
Dřív jste mi pohádky povídala
– se rtů mi nesměle sklouzlo –
z každé se mladost má na mne smála,
jaká v nich krása a kouzlo!
„Těžké to, hochu můj, povídání,
když jest duch jako hrob prázdný...
Jen jednu pohádku mysl schrání,
pro děti ta jest a blázny!
Chceš-li ji poslechnout, nevyšší čas,
slyšíš, smrt na dvířka klepe, –
pojď blíž, ať pohladím tvář tvou a vlas,
tak se to umírá lépe!“
Sotva jsem ku loži starušky sed,
juž hlava v podušky sjela,
tluk srdce ztajil se – na skráních led,
ústa jen slabě se chvěla...
Byla to pohádka – či mroucí vzdech,
jímž s tělem loučí se duše?
U lože do jitra v bouřlivých snech
seděl jsem v nejisté tuše.
A než vzplál po třetí červánků nach,
na bábě mohyla hlíny;
chaloupky rodné jsem překročil prah
a posud nenašel jiný.
Teď kolem hřbitova krok můj spěje,
duch můj jak zimní luh prázdný,
hledím kol a tuším, život že je
ta báj pro děti a blázny!
Ve větru, jenž rozpjal klín plachet svých,
vlas břízy poletá svislý,
na horách zdaleka leskne se sníh
a mne tak teskno je v mysli!