Kdykoli my se loučili,
bylo to vždycky v jeseni...
V ten čas, kdy plno teskných snů
a divných duše horeček,
jichž neměl ještě včerejšek,
šlo krajem v tichém závanu
kol ohrad, domů, plotů, zdí –
a vše jak v divném zasnění
o žití hlubším, vzdáleném,
kdys v jiném bytí vysněném –
v čas, kdy i obrys kostela
v tom čistém čnící studenu,
býval vždy jiný docela,
jak slávou bohatějších snů
v tajemném šeru opředen –
kdy se tak záhy stmívalo,
ven z oken snivě dívalo,
kde vánek, jako ze sna jen,
kol žlutých světel luceren
bloudil a bloudil... To byl čas,
jenž vždycky rozlučoval nás.
Jak kdyby tomu Osud chtěl...
Naposled tedy s ní jsem šel
v podzimní večer... Z počátku
se nám však nijak nezdálo,
že byl by to den poslední.
My byli ještě veselí!
Až teprv, když jsem ono řek’,
v čem býval v době poslední
bolavý střed mých otázek
a rozmluv s ní:
Hlas její náhle ztemněl, změk’ –
a v její zrak, tak ztrnulý,
se náhle slzy vhrnuly...
Stromové listí nad námi
v doprovod tiše hudební
šustilo píseň pohřební...
Bylo to velmi podzimní.
Polibků mnoho vášnivých
jsem tehdy dostal, mnoho dal –
už bez vášně však – – – A pak stich’
krok její v tmavých alejích.
Tak jsem tu opuštěn, v nejasném snění stál.
Od jihu z polí v alej vítr vál,
a korunami nad mou hlavou šuměl,
tajemně šeptal... jak by temně zpíval...
Mně bylo v chvíli tu,
jak kdyby na mou temnou postavu,
v svrchníku zahalenou, dlouhým pohledem,
se sám můj Osud díval...