Procházím sterými městy
s jedinou moudrostí svou.
Zašlehnou v ulici z oken
plamínky očí dvou.
Podloubím pomalu plyne
maličkých osudů tok.
Mají též jedinou moudrost
stačící po celý rok.
V podvečer u staré kašny
rodí se klípky a smích.
Žádostivě se zardí
den příští v červáncích.
A mezi ránem a nocí
bezbarvý, prázdný den.
Malá strast a malé hříchy,
a při tom nejmenší sen.
Evangelium svoje
říkávám zvědavým.
A svoje paraboly
dušičkám vyprávím.
Evangelický zázrak
se ale nedaří,
kapr se nestane štikou.
Je smutno rýmaři.
Od severu jdu k jihu
po širé prostoře.
Jdu od východu v západ
kázati na hoře.
Evangelický zázrak
se ale nezvede.
Kapr se nestane štikou.
Jak šlo vše, dál vše jde.
Zvědavě spočine na mně
znuděný časem zrak.
Ale ty znuděné oči
nevěří na zázrak.
Podloubím pomalu plyne
malounkých osudů tok.
Rozvážná, střízlivá moudrost,
rozvážný střízlivý krok.
A přece neunavený
procházím dál a dál.
Říkám jim marnou svou moudrost,
svůj marný ideál.
Měst jiných blíží se věže
a zase ztrácejí v tmách.
Budím, leč nevstane nikdo.
Varuji. Nemají strach.
Drábové nepohorší se
cestami proroka.
Vědí, že objeví se
v městě tak do roka.
Zjeví se a nepobouří.
Odejde. Kraj zase tich.
Konšelé oči své mhouří
při plných korbelích.
Procházím sterými městy
s neklidnou moudrostí svou.
Málokde slova má slyší.
Slyší-li, zapomenou.
Nezvoní na poplach zvony.
za štíty domů je klid.
Procházím sterými městy.
Je v nich jen jediný lid.