Byl parný den. Když slunce do temene
vypjalo zor svůj, stál jsem chvíli drahnou
pod lipou u silnice zaprášené.
Čelo mi hoří, rtové žízní prahnou
a jakás ouzkosť ouží dech a krátí,
a ňadra jak by chtěla zavzdychati.
Vzduch chvěl se kolem tisícerým tvarem,
jak vodní hlaď se třese horka varem;
kol všecko kolébáno v tichý sen
a já v té dřímotě bdím samoten.
Chci taky dřímať, ale s doubravou
mne čeká vísky chata hostinná,
a proto zdvíhám nohu loudavou,
kde nová kyne vlasti krajina.
Již kostelík se z modrých oblak hlásí,
již došky šedé, dvorce, stodoly,
sic obraz všední, ač ne beze krásy
a neposlední v našem okolí.
Jsem ve vsi; umdlen, žízniv, hladový
teď bystrým zrakem pátrám po hospodě,
jen po chlebíčku, po prostičké vodě.
Konečně uzřím tamto ve křoví
chaloupku se skleničkou malovanou,
s níž pěny husté v kapkách hrudky kanou.
Vešel jsem rád. Již ocítám se v síni
a volati chci k službám hospodyni;
však všude ticho, jizbou se otáčím
a marně sháním lidi po dvoře,
jen drůbež tady onde krákoře.
Žízniv a hladov nazpět v jizbu kráčím.
Usednu k stolu. Sbírám myšlenek
rozběhlou chasu do umdlené hlavy,
lahodu lesů, krásu našich řek
a nad horami sluníčka lesk hravý.
Jsem tich a ve snách. Kolem ticho taky.
Než pojednou tu doléhá mi v sluch
z koutečka jizby přemilounký ruch,
dech měkce táhlý, zatajený zase,
tu sladce zpívá, chvilkou zamlká se,
a jizbou vane, sotva je ho znáti –
až zachtělo se jemu zaplakati.
I přiblížím se v kout. Aj, podívaná!
Na zemi v peřinách tu leží dítě
v radostném oček promodralém třpytě,
s úsměvem rajským, až jsem divem stana
své v krásy jeho mlčky stopil oči.
I ke mně robě nesměle zrak točí,
pak usmívá se znova do hlasita,
a mně již slza do brvy se kmitá.
I mně tak kdysi na peřince bílé
děťátko smávalo se roztomilé,
však záhy dotekl se boží andělíček
těch bledých jeho usměvavých líček;
tam v družné zemi – bože, jako v snách –
to drahé tílko rozpadá se v prach...
Jsi samo, dítě, a já taky sám,
já ti tu cestou píseň zazpívám:
Jsi tu tak samo, robátko! –
Kde tatík, matka? Na poli?
A ta tvá malá dušička
už se samotou zápolí.
Až bude z tebe jonáček,
však ze samoty prchneš rád,
bude se stýskať po druzích
a milým bude kamarád!
Však nejpěknější z druhů všech
ti roste děvče, robátko,
a neroste-li, vyroste,
však už to bude za krátko!
Zatím já půjdu cestou svou,
snad budu zemi ve klíně,
až ty tu budeš zápasiť
v té naší české rodině!
Hošík se směje. Důlky v růžné tváři
si cestu ryjí pěkně do hloubky,
očička leskem plným blaha září
pod chudým krovem této chaloupky...
Do brašny sahám: něco obrázků,
jež od potulky nedávné mi zbyly –
zde je máš, hošku, všecku za lásku,
již věnovals mi po tu krátkou chvíli;
zahrej si s nimi, než z obrázků lidé
skuteční budou v české tvojí bídě...
V tom vešlo děvče, pětileté asi.
Nesměle zdraví, pak se k hošku kloní,
brzyčko společně s ním pěkně hrá si
a dětským smíchem všecka jizba zvoní.
Zas do mé brvy slzička se krade,
zas srdce s myslí boj má nerovný –
poslední pohled nesu k druži mladé,
posledně zírám v obraz čarovný!
Pak vytrácím se s těžkým srdcem v těle
z jizbičky v dusné vedro neveselé;
ty tam jsou hlad i žízeň. Duše má je syta
a hlava točí se zázračným vzduchem spita.
Bůh vás tam žehnej, robátka má zlatá,
a vlídně střeziž, děti spanilé,
mne dál a dále bludná vede pata,
a ví sám bůh, kdy stanu u cíle...