DRAMA ŠAŠKOVO.
I.
I.
Ruku mi sveřepě tiskne,
a při tom po jiném vzdychá.
Dívá se na mě vroucně –
a zatím ten pohled
značí jen samičky bolest,
že druhý vedle
objímá jinou.
Oh, jak jsem klesl
v hrdosti své!
Vždyť tisknu jí ruku,
tisknu ji vroucně,
a dívám se na ni
upjatě vroucně:
a namlouvám si lítost
s jejím srdcem ženy –
a je to zatím čirá
samečka bolest,
samečka odtud zvýšené milostné
něžnosti poblouzení.
137
II.
II.
Hraju snad roli šaška –
ale jsem Shakespearův šašek:
Jen srdce je blázen –
ale rozum, ale rozum – –
III.
III.
Žena snad méně než muž
za to vždy může, když bije.
Vždyť jiného nevidí nic,
než chvilkový svůj cit –
a co se při tom děje
v bližního srdci –
to ani nechápe, neví....neví...
Přírody nevina, nevina pudu,
a obou nízká
jednání nutnost,
z popudů spletitých málo.
IV.
IV.
Je člověk vždy jen když trpí,
vždy z nedostatku jen, z rány:
Něžným a obětavým
bolestně promíjivým,
i hrdě uzavřeným
s pocitem šlechtictví srdce –
Tu nejvíc říká „dobrý“
anebo „zlý“ a „špatný“,
„veliký“ nebo „nízký“
138
a „lehkovážný“ – a vůbec
minulost celou, budoucnost celou,
hluboce medituje;
jak v dramatu soudí,
jak v dramatu jedná,
právě tak nepředloženě směšně,
či – chcete-li – velce.
A perspektivní ten klam
je jediným lékem srdci.
Ubohé lidské srdce,
ty příliš lidské srdce!
Tvé ego je všechno,
Tvé ubohé ego!
139