PÍSEŇ KOSMICKÁ
Oh, jak je malá tato zem
pro všecka srdce nadšená!
Plout nekonečným prostorem
v kolotu světů zářivém,
s tak rozpjatýma křídloma –
tam někam, kde má otčina,
tam někam, kde má otčina!
Že daleký je někde svět,
veliký Všeho Bytí Střed –
to tušení, tu víru mám!
To hudbou větrů z dávných let
jak pohádka zalétá k nám!
To širou krásou oblohy,
to mocí snů k nám z dálek vlá,
to k dálným světa končinám
nám naši duši rozpíná!
Tam někam, kde má otčina,
tam někam mimo tento svět,
má duše křídla rozpíná
se rozletět, oh rozletět –
106
Ach někam tam,
tam k výšinám,
odkud pohádkou z dávných let
zvěst zalétá až dolů k nám,
v malý a smutný tento svět –
ach tam, ach tam,
kde domov mám...
tam, kde má pravá Otčina –
má duše, snivý Ikaros, svá křídla bolně rozpíná!
107