Zas vládneš Evropě, ty luzná ženo!
Ret plachých národů tvé šepce jméno
a hymnů kadidla tě halí v modrý dým,
v svém pancéři se Germanie leká
tvé lepé postavy, jíž k nohám kleká
svět starý přikouzlen tvým okem čarovným.
Ó, co chceš víc? – Máš denně skvosty nové,
máš divadla i chrámy mramorové
a hlučná tržiště a bílá sloupoví,
máš brány vítězné a obelisky,
máš parky dumavé a vodotrysky –
tvé všecky poklady zda verš můj vysloví?
Máš musea a Louvru galerie,
kde Fidias teď s Tizianem žije,
kde nahá Venuše jde s cudnou Madonnou,
kde Parnas umělců rod svatý tvoří,
před Krásy oltářem kde svět se koří
ve shodě extase s tak tichou úklonou.
Máš poety a pro ně diademy,
jich písně rozhlaholíš v celé zemi,
v jich slávu rozhoupáš Reklamy zvučný zvon,
za rakví jich svět šírý v žalu kráčí,
když pad’ ti Génij, národové pláčí,
my máme hřbitovy a ty máš – Pantheon.
A v palácech, jež planou v zlata jasu,
před zrcadly si spouštíš vlny vlasů,
co smělý popěvek ti chvěje drobným rtem...
A navštíví-li cizinec tě dvorně,
ty provedeš ho sály, zkad jsi vzdorně
kdys krále vyhnala své ručky pokynem...
Nuž kraluj zářně dál nad celým světem,
vlas proplétej si vavřínem a květem,
se syny zemí všech si flirtuj líbezně,
tak hrda, šťastna, slávy na výsluní
jsouc spita láskou, zlatem, světlem, vůní,
ó, Fryne moderní, dál kráčej vítězně!
Rád vidím leposť tvou v svém mužném snění,
na čar tvé krásy zírám v zanícení –
leč v citech že jsi měnivá, já dobře vím,
mne nespije tvůj úsměv ledabylý,
z pod svého vějíře jejž vyšleš chvílí,
na potlesk dlaní tvých se ve prach neskloním.
Co víš ty o mé Vlasti pošlapané
na cestě své jen květem posypané,
kdy k bájným slavnostem se vznášíš tančivě?...
Na hrobech Slávy své Vlasť moje sedá,
tvář její vrásčitá a žalem bledá
nad ruce sepjaté se chýlí truchlivě.
A mezitím co ve tvé bujné hlavě
kýs nápad bláznovský se rodí hravě,
při vonné hostině kdy zvedáš zlatou číš,
matičce naší slza v oko tryskne,
ta v soužení své dítky k ňadrům tiskne
a groš svůj počítá i chrání svoji chýž.