Řek’ Ronan ženě mladistvé,
když chorá byla: „Srdce tvé
co k radosti si žádá své?
Mám v sadě hledat vonný květ?
Má z lesa pták ti píseň pět?
Všem přáním tvým chci vyhovět.“
„Nech květ a ptáka! Raděj’ laň
mi v lese chyť, však neporaň!
Ji hladit dychtí moje dlaň.“
Na černého pán koně sed’
a vyjel z hradu tryskem hned,
prach oblaku se za ním zved’.
Pan Ronan dojel do lesů,
laň bílá pásla ve vřesu
se klidně v stínu útesu.
Laň utíká se do tmání,
pan Ronan dá se do štvaní,
přes hory, doly uhání.
Laň chycena být neměla:
hle, doubrava se zatměla,
nad ní se hvězda zaskvěla.
Pot Ronanu se s čela lil
a koni s boku. Ševelil
strom před slují a temenil
se pod ním zdroj a libý zval
chlad k odpočinku. Větřík vál
a bílý měsíc v nebi plál.
Tu s koně Ronan hbitě slez’
a v porosenou trávu kles’
a ret svůj zpráhlý k vodě nes’.
Zdroj Korrigan však hlídala,
své vlasy zlatým česala
si hřebenem a zpívala.
„Jsi smělý,“ řekla, „modravou
že kalíš vodu zpěvavou,
jež bublá skrytě pod travou.
Mé oči jí jsou jasnější,
mé tělo nad ni svěžejší,
mé šepty jejích čarnější!
K mým plavým vlasům skloň svůj ret,
v mých zraků blankyt ponoř hled,
všech žalů zapomeneš hned!
Buď chotěm mým, sic jako sen
tvůj život skončí, v třetí den
na hřbitov budeš vynesen!“
Pan Ronan na to: „Ženu svou
mám doma, kterou růží zvou,
ta dražší mi nad krásu tvou!
A zemru, Bůh až bude chtít,
a raděj’ smrt, než v hříchu žít,
za ženu Korriganu mít!“
Tu Korrigan se zachvěla,
pak tajuplně zapěla.
Za mužem kletba letěla.
A přijel domů sláb a bled,
a pravil matce: „Jako led
mé srdce, bije naposled.
Stel, matko, lůžko, půjdu spat
a za tři dni budete lkát
nad rakví mou! Však bude smát
se Korrigan, již kryje les.
Ta smrtně proklela mě dnes.
Mé ženě však nic nepověz.“
V den třetí ženu zbouzí shon
a ptá se: „Tchyně má, proč zvon
tak slavně zní? Čí hlásá skon?
Proč kněží v dvoře zpívají?
Proč boží milost vzývají
a v šeru křížem kývají?“
Dí matka, tupá zármutkem:
„To poutníka ponesou v zem,
jenž v noci přišel zemřít sem.“
„Kde choť můj?“ ptá se nevěsta.
A tchyně: „Zašel do města,
však navrátí se dojista.“
„Má drahá tchyně, modrý šat
či červený mám oblíkat?
Jdu na mši teď se z hříchů kát.“
„Zvyk, dcero moje, teď má lid,
se černým rouchem zahalit,
tvář bílou florem zakalit.“
Tak přišla žena v rouše vdov
ke kostelu a na hřbitov,
kde uviděla nový rov.
Tu řekla: „Jest mi podivem,
že v záhonci zde rodinném
jest okopána nově zem.“
A s pláčem na to tchyně dí:
„Věz, dcero, kdo v tom hrobě spí!
Tvůj manžel, syn můj jediný!“
Tu zbledla ženě náhle líc,
a na kolena, zmírajíc,
hned padla, nepovstala víc.
Tak věrná došla záhuby;
však ráno bílí holubi
dva vznášeli se nad duby,
co vzrostly z hrobu. Jejich šum
pěl sladce mrtvým manželům,
a ptáci létli k červánkům.