U hluboké řeky
plátno bělila,
zlatý její prsten
vlna shltila.
Jel na hnědém koni
jinoch jako květ,
oči jako hvězdy
dívaly se v svět.
Viděl pannu bledou,
jak se klonila,
nad tou temnou vodou
ruce lomila.
Jeho chmurný osud
byl to, že ji zřel,
opustil ho Pán Bůh,
kolem ní když jel.
Když jí hleděl v zraky,
točil se s ním svět,
srdce náhle v prsou
začalo se chvět.
„Divukrásný ptáku,“
šeptal jeho ret,
„hnízdo tvé v mé hrudi,
zanech v blankyt let!“
Řekla: „Vylov z tůně
prsten, bude tvůj,
a s ním moje srdce,
sladký druže můj!“
„Divoká je řeka,“
pravil, „utonu!
Pohřeb beze kněze
bude, bez zvonů!
A já bych radš v sadě
dřímati tvém chtěl,
abych nad svou hlavou
routy, lilje měl.
Slyšel bych tvé kroky
dole pod zemí,
kdybys o mně snila
mezi růžemi.“
„Utoneš-li,“ řekla,
„dole blaze je,
skleněná jak hora
tůň tě ukreje.
Věčnou hude píseň
valný řeky šum,
v noci stesk ukrátí
skočných bludic tlum.“
Pohled v její zraky –
jaký plál v nich čar!
Hluboké jak vody
lákaly jej v zmar.
Lákaly jej mocně,
s koně seskočil,
a vír divých proudů
hned jím zatočil.
Chopil ho a shltil,
marný zápas byl,
utonul a na dně
ruce v písek ryl.
Jasných očí hvězdy
do tmy zapadly,
smědé růže lící
v sinost povadly.
Vzrostla bledá třtina,
větrem šeptala,
a na břehu matka
stará plakala.
Řekla: „Znám ty vzdechy,
co z té třtiny jdou,
lká to mého syna
duše nad vodou!“