U HLUBOKÉ ŘEKY.

U HLUBOKÉ ŘEKY.
U hluboké řeky plátno bělila, zlatý její prsten vlna shltila. Jel na hnědém koni jinoch jako květ, oči jako hvězdy dívaly se v svět. Viděl pannu bledou, jak se klonila, nad tou temnou vodou ruce lomila. Jeho chmurný osud byl to, že ji zřel, opustil ho Pán Bůh, kolem ní když jel. Když jí hleděl v zraky, točil se s ním svět, srdce náhle v prsou začalo se chvět. 94 „Divukrásný ptáku,“ šeptal jeho ret, „hnízdo tvé v mé hrudi, zanech v blankyt let!“ Řekla: „Vylov z tůně prsten, bude tvůj, a s ním moje srdce, sladký druže můj!“ „Divoká je řeka,“ pravil, „utonu! Pohřeb beze kněze bude, bez zvonů! A já bych radš v sadě dřímati tvém chtěl, abych nad svou hlavou routy, lilje měl. Slyšel bych tvé kroky dole pod zemí, kdybys o mně snila mezi růžemi.“ „Utoneš-li,“ řekla, „dole blaze je, skleněná jak hora tůň tě ukreje. Věčnou hude píseň valný řeky šum, 95 v noci stesk ukrátí skočných bludic tlum.“ Pohled v její zraky – jaký plál v nich čar! Hluboké jak vody lákaly jej v zmar. Lákaly jej mocně, s koně seskočil, a vír divých proudů hned jím zatočil. Chopil ho a shltil, marný zápas byl, utonul a na dně ruce v písek ryl. Jasných očí hvězdy do tmy zapadly, smědé růže lící v sinost povadly. Vzrostla bledá třtina, větrem šeptala, a na břehu matka stará plakala. Řekla: „Znám ty vzdechy, co z té třtiny jdou, lká to mého syna duše nad vodou!“ (Květy 1889.)