Nové básně (in Spisy Julia Zeyera, svazek 33) (1907)

Julius Zeyer

Diplomatická verze Ediční verze
SPISY
JULIA ZEYERA
XXXIII. NOVÉ BÁSNĚ
V PRAZE NÁKLADEM ČESKÉ GRAFICKÉ AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI „UNIE“ 1907.
[I] JULIUS ZEYER
NOVÉ BÁSNĚ
V PRAZE NÁKLADEM ČESKÉ GRAFICKÉ AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI „UNIE“ 1907.
[II] PÁTÝ TISÍC.
Tiskem UNIE v Praze.
[III]
NA SINAJI.
Jak často v samotě své hluboké jsem o tom přemýšlel, co člověk jest, co duše, hmota, a co jesti Bůh! Jak každého, ty dávné záhady do vírů bezedných mě lákaly, a když mě závrať jala, hledal jsem na tváři tvé, velebná přírodo, ten snivý úsměv, jenž tak konejší. Však na krátko vždy byl jsem skonejšen a znova, opět marně hledal jsem, co nikdo posud ještě nenašel, a vlastní duch když nedal odpověď, tu v čtení hroužil jsem se starých knih, až přecházel mi zrak. Tak stalo se, že jednou v noci bouřné, podzimní, když vítr prázdným domem naříkal, a měsíc letěl mraky jako pták, nad divným spisem, zdolán horečkou, nad knihou z tradic mágů složenou jsem usnul na krátko, a divný sen, 1 pln toho, co jsem četl, myslil sám, se zjevil mně tak živě, určitě, že nikdy víc ho nezapomenu. Mně zdálo se, na hoře Sinaji že Mojžíše jsem viděl v onu noc, jež byla čtyřicátá, v které bděl, než sestoup’ dolů v poušť, by prohlásil před lidem svým, co káže Hospodin. A vše, co myslil, cítil, věděl jsem, – tak ve snu bývá, – jak bych cítil s ním a myslil s ním, jsa jím a sebou přec. Bděl před ohněm vysoko planoucím a šlehajícím sterým jazykem v mrak, který visel těžce nad horou a nízce tak, že skal se dotýkal. V něm Jahve skryt byl zrakům smrtelným. A Mojžíš hleděl mlčky v širý kraj, jenž dole prostíral se. Bílá zář jej lunná pokrývala mátožně, a zdála se bezbarvá, bledá poušť tak nezemská, přízraku podobná, tak něčím jinýmjiným, než vždy bývala, že Mojžíš ulekl se pojednou, a nejistota, klam a smyslnost všech našich lidských pojmů zjevily se divně jeho duši. Otázka, zda vskutku jest, co býti se nám zdá, jím zachvěla a přemohla jej tak ta neurčitost věcí, poznání, že střemhlav s výše svatých nadšení teď duše jeho v propast sletěla, 2 kde chmurná číhá, smrtná pochybnost. Když pod horou ta zbledlá krajina teď byla cos tak zcela jiného, než před tím vždy, když z podob obou přec jen jedna mohla býti pravdivou, proč klamem nemohlo i vnitřním být, co posud byl za boží brával hlas? Což kdyby svět ten přec jen prázdným byl, směs nepřátelských, slepých v boji sil? Což kdyby snem jen bylo horečným, co posud zdálo se mu zjevením? Jak třásl se, že prázdný jest ten mrak, v němž doufal, že se věčný Jahve kryl! Krev mrazila jej v žilách, na hlavě se vlasy zježily, a vytryskla mu velká slza při té myšlence, že mamem chorobného mozku byl snad šeptající v duši onen hlas, jenž buď se ozýval jak tichý van, neb mocně orlím křídlem nesl jej do výšin závratných! Že přeludem snad lásky jeho k lidu byl ten Bůh, jenž, domníval se, z domu otroctví byl volal jej a celý Israel na hrdou volnost, samo určenou? Zřel v temný mrak a z temna němota naň vanula jak hrozné zoufalství, a vzkřikl zpola šílen: „Ozvi se! Ó, promluv, Pane!“ Ticho bylo však... „Což nejsi?“ zvolal. „Nejsi, nebo spíš?“ 3 Hlas vyšel z mraku: „Nikdy neusnu, a běda světu, kdybych zadříml před časem svým na jeden okamžik! Svět bez prodlení sesul by se v nic.“ Jak jásal Mojžíš uslyšev ten hlas! Tak nebyl tedy klamem Jahve přec! Až k zemi čelo sklonil, pravil pak: „Před časem svým, díš! Přece věčným jsi?“ „Jak ty,“ děl Jahve. „Doznám proměny; vždyť vše jí podrobeno, – jen ne On.“ Tu s podivem se Mojžíš tázal jej: „Což nejsi Tvůrcem, Bohem jediným?“ „Jsemť,“ pravil, „stvořitelem světů těch, jež vidět, chápat zpola dovedeš; však nejsem víc než dechem vanoucím z úst, kteráž nejsou, aniž dýchají. Až dech zas vtáhnou, – věk můj pominul, a se mnou vše, – co ve mně, tobě, vše. Jsemť projev jedné z Jeho myšlenek, jak lidstvo země jesti myšlenkou, jak člověk snem jest všeho člověčství. On ve mně jest, jak ve všemíru já – a ty a já a vše zas bude v něm.“ „Jest tedy světlem, duší, rozumem?“ děl tiše Mojžíš, jehož mysl teď se hroužila do hlubin myšlení jak v moře lastura, a Jahvův hlas mu odpověděl: „Není rozumem, ač jeho příčinou a původcem, 4 ni světlem ani duší, ačkoli jich obou jesti věčnou příčinou.“ A Mojžíš na to: „Tedy pověz mi, ó, pověz Jeho jméno, vyslov je, by duše moje pochopila taj!“ „To nelze,“ zněla z mraků odpověď. „Tak čisté jest to jméno, prosté tak, že v lidské slovo vejít nemůže. Jen tušit možno pravdu nejvyšší!“ Tu znovu Mojžíš zamyslil se zas tak hluboce, že něm byl, hluch a slep, a bezdnem záhad, v které nořil se, cos jako úsvit vstříc mu kmitalo, kus po kuse když snímal představy, jež tvářnost měly lidskou, s pojmutí té pramyšlenky, která nemůže nic společného míti s člověkem a s žádnou bytostí, jež stvořena, leč býti neluštěnou hádankou. A když byl všechno lidské odňal jí, co na ní viselo jak marný šperk na idólu, jejž modlář zdobit chce, tu ohlas toho jména čistého, jež vysloviti nelze po lidsku, se v jeho nitru ozývati jal, ten ohlas, který k svému prazvuku se měl, jak stín se šerý k světlu má, a ohlas ten zněl děsuplně: „Nic!“ 5 Bol zoufalý zas zachvěl Mojžíšem a probudil jej z mučících ho dum; a hleděl kolem. Oheň shasínal, mrak byl se rozplynul. Kde Jahve byl? Již nebyl zdezde, a přec byl přítomen! Vždyť Mojžíš v sobě cítil Jej, a hle, což nehleděl naň zdola, s pouště té, kde ranní přísvit kouzlem mladistvým se rozléval? Poušť velká, mlčící svou tklivou tváří zřela k nebesům, a duše v hmotě byla zřejmá tak, že Mojžíš blahou cítil útěchu, a velebil tu duši prostější, a mnohem bližší svému původu, než duše lidí hříchem bloudících; a pravil si: „Jak všude Jahve jestjest, a nikde přec, tak ono živé „nic“ jest také „vše“. Neb „ano“ v něm jak „ne“. Teď s hory sejdu, čeká na mne lid, a povím mu, co zjevila mi noc –“ Však zarazil se. „Jak to povědít, když jasně myslit nedovedu to, když každým slovem, v které těsnám to, krok činím odbočný a nejistý? Oh, každé ucho, jež mne uslyší, dá jiný smysl slovům mlhavým, a v šeru neurčitých pojmutí sto nových model, tisíc, bezčetno se zrodí vinou mého jazyka! Ne, Jahve, s pololidskou tváří svou, jak žije v pojmutí mých bratří dnes, 6 jest Bohem nejmožnějším, jediným, a toho jedině jim zjevím teď. Vše ostatní v své srdce pochovám!“ V tom vyšleh’ první slunce paprslek, jak zlatý výkřik zrozeného dne, a Mojžíš stoupal zvolna v nížinu před čekající lid svůj Israel; však líce zahalil dřív závojem, by neviděli bledost zsinalou, by na čele mu čísti nemohli, až prohlásí, kdo Bohem jediným. („Ruch“ 1888.)
7
KAM, PANE, KRÁČÍŠ?
Noc kryla Řím, a v poutech, uvězněn spal svatý Petr tiše, naposled: neb z rána Mamertinský žalář již měl tělo jeho katům vydati a duši andělům. On tiše spal, a ve snách usmíval se. Úsměv ten se měnil v zář a svítil pod klenbou jak v lese záblesk luny na vodách. V tom šeru, bez hluku se zjevila – jak lilie, již jaro vykouzlí ze země temné, – bílá postava. U dveří stála, těžce dýchala a v ruce vzdušné kahan se jí třás’,třás’. Teď zmužila se, k Petru přistoupla, nad starcem sklonila se, šeptala: „Ó, svatý kmete, zbuď se! Svoboda ti sladká kyne! Smrti unikneš!“ 8 A Petr procit’, hleděl udiven na světlý zjev, jenž před ním lepý stál, a mnil, že Bůh zas poslal anděla, by opět ze žaláře vyved’ jej, jak tenkrát, když jej věznil Herodes, a opět teď jak tenkrát nevěděl, sen klamný jímá-li mu duši v plen, a chvějným retem šeptal: „Spím či bdím?“bdím? Jsi poslem božím? Káže Pán, bych žil?“ „Jsemť prostá dívka,“ šeptal luzný zjev. „Jsemť z rodu těch, již v Římě vládnou dnes. Já slyšela tě kázat. Spasil’s mne! Já věřím v Krista. Neustala jsem, až těžkým zlatem, s prosbou, slzami jsem získala tvou stráž! Však pospíchej!“ A klekla. Třesoucíma rukama mu sňala pouta. Petr váhal však a pravil tiše: „Káže Pán, bych žil?“ „Ty tážeš se!“ mu dívka odvětí. „Což nechápeš, že polo zázrakem, když k tobě v žalář vniknout mohla jsem? Víc, než tvá smrt, tvůj život váží, věř. Co duší spasíš bouří mohutnou svých slov! Co mocným dojmem zraků svýchsvých. Však nemeškej! Čas nutí k útěku. Ó, neslyšíš ty rány? Tesají ti ukrutníci pro tebe již kříž! Ó, zemřeš-li, pak zhynu bolestí!“ 9 Když Petr ještě váhal, objala mu kolena a vlasy rvala si a vášnivá, jak oheň, zvolala: „Při živém Bohu zaklínám tě, žij! Jest hříchem, pohrdati životem!“ A v očích slzy zazářily jí, a náhle pevná, silná táhla jej ku dveřím žaláře, a její „žij!“ to slovo, které stále šeptala, mu padlo v duši jako slunce zář, a jako čarem dotknut zachvěl se, a viděl náhle dálný rodný kraj se modrat v klíně hor i jezera, kde ryby lovil kdys, kde na břehu se z křovisk oleandrů nořili vždy plameňáci sněžní, nehybní pří svitu zory, která na křídla jim smavě odlesk vdechla růží svých. A viděl květné luhy zahrady, kde Kristus kráčel, boží království když hlásal, slitování, lásku, mír: Tu v duši jeho, v zlaté glorii plál blahý, onen krásný země kout, a touha nesmírná, zas vidět jej, a zas tam žít, a třeba zemřít tam, jej schvátila a omámila jej, a nevěda co činíčiní, sledoval, kam dívka vedla jej. Byl jako v snách, až na foru se octnul, vlahý van kde větru čela jeho dotek’ se jak polibek, jenž zas jej přivítal 10 do řady živoucích. A u nohou mu ona klečela, jež vyvedla jej z vězení, a s pláčem radostným mu pravila: „JsiJsi, kmete, zachráněn! Teď pospíchej. Ku bráně blízko jest, kraj širý za ni úkryt poskytne. Dřív ale žehnající ruce vlož na mojí skráň, neb s tebou loučím se.“ A Petr žehnal jí a pospíchal ku bráně forem, chrámy z mramoru kde bílé stály jako přeludy v tom nočním tichu, v záři měsíce, a branou šel se srdcem tlukoucím a prošel šťastně; krokem vzpruženým jak jinoch, pustou, snící krajinou teď chvátal, na pravo a na levo se mihaly mu hrobky nádherné, jež cestu Appiovu vroubily, a v dáli hory v stínu dřímaly a slibovaly jistý útulek, a hvězda krásná stála nad nimi, tak vábivá, jak žití smavý slib. Jak za tu těchu Petr vděčen byl! Když dlouho kráčel krokem zrychleným, dech počal se mu krátit. Usedl na kámen vedle cesty, oddýchal a utřel pot si s čela. Náhle však se ulekl. Slyš! Těžký duní krok! Kdos blíží se. To muž jest schýlený pod břemenem tak krušným, že se zdá, 11 že k zemi klesá již. Jde ještě blíž, a Petr vstane. Lunu skrýval mrak, teď ale s nebe padá jasná zář, a Petr sebou trhne, vykřikne a padá na kolena, na hlavě se vlasy ježí mu, dech v prsou váz’: Hle, Kristus stojí bledý, zmučený zde na silnici v pusté krajině, krev lije se mu z ran, kříž ohromný mu leží na rameně, kruší jej, a z jeho zraků velkých, bezedných tak nesmírný se smutek temení, že Petru žalem srdce v ňadrech mře. „Kam, Pane, kráčíš?“ pracně táže se, a smrti truchliv chýlí k zemi tvář. A Kristus hledí na něj s lítostí tak neskonalou, sladkou, nadzemskou, jak tenkrát, když mu pravil: „Zapřeš mne,“ však nečiní mu žádné výčitky a praví pouze: „Kráčím do Říma, bych znova zemřel za vás na kříži.“ A Petr chápe, hořce zapláče nad těla slabostí, a žití sen tak sladký před chvilkou, teď zdá se mu být těžkou chmurou, touží po smrti a cítí celou její vznešenost, a nadšen zvolá: „Kriste, pane můj, ó promiň poslední mé křehkosti!“ 12 Tu zmizí přízrak s rajským úsměvem, a ticho kolem, v svitu měsíce jen hrobky bělí se, a širý kraj jak ve snu dýše klidně. Klidněj’ však jest v hrudi Petru. K městu vrací se a před úsvitem jest zas v žaláři, a ráno při zoři jej vyvedou, a s mučedníků hvězdnou korunou jej zástup vítá duší zvolených. (Světozor 1887.)
13
PES.
Snivých lotosů, ó země, země krasších ještě květů, květů svatých: slitování, odříkání, nezištnosti, – jaký obdiv budíš ve mně, země Hindů! Duše v letu k veletokům poesie spěchá tvé a toužíc sklání rety v tůň, jež tolik hostí hlubých krás, a prahnouc pije! Jako moře beze břehu Mahabharata je báseň; kdo ji čte, dí slovo staré, lepším jest, než přede čtením: v tvrdých nítí měkkost, něhu, v hrdých svatou bohů bázeň, chudý bohatším se stane, z duší mizí vše, co charé, nesmírné té básně pěním, chorým lék z ní v mysl skane. 14 Krůpěj jednu z toho toku, jako slzu čistou, vřelou, přináším zde. Vyprávěti bude mi, jak po skončení války dlouhé mnoho roků, která krví zemi celou zbrotila, a kterou vedli Bharatovi vnuci, děti mezi sebou bez umdleníumdlení, vítězové větší svedli, vítězství než všechny boje, které byli bojovali: překonavše samy sebe odřekli se korun, slávy, zanechavše trůny svoje do samot se utíkali, mysl k bohům obrátili. Větší váhu pro ně nebe mělo nad zem a ráj smavý Indrův, o němž zbožně snili. Vítězové, pět jich bylo, syny Panda byli krále: Indhyštyra, slunce spásné, rodu štít to nejslavnější; Bhima, jehož srdce snilo o zápasech neustále, blíženců dvé, Sahadeva s Nakulou, dvě hvězdy jasné, Ardžuna, všech nejšťastnější, neboť jemu lásku děva 15 nejčistší, jak lotos snivá, spanilá jak luna plná, darem skytla, velkou, věčnou, Dranpadý, dceř kralů slavných. Věrně s bratry, trpělivá snášela, když sudby vlna náhle je v dno bídy smetla změnlivostí nebezpečnou. Avšak k nim do sídel dávných přízeň zlatým ptákem létla, bohů přízeň všemohoucí, přízeň, která slávu velkou konečně jim na skráň kladla. Indhyštyra, vítěz světlý, povstal na prestolu, stkvoucí korunu sňal, pravil: „Mělkou všechna zdá se světa sláva tomu, jemuž v duši padla jiskrou svatá touha, zkvetly rajské sny, jež Indra dává. Klíčí sny ty v duši mojí, velkou mám tu touhu v sobě, proto v poušť chci odejíti. Poraženi vrazi práva, posečeni v tuhém boji; smířeni jsou v blahé době živoucí, a pochováni padlí v seči. Mohu jíti odsud volně. Bohům sláva, povinnosti vykonány!“ – 16 Takto pravil Indhyštyra, sestoup’ s trůnu, říši svoji mužům do rukou dal mladším, kteří ještě zraky měli plny vidin, kterým víra v štěstí zemské byla zbrojí v klamném žití. Indhyštyra s bratry svými ale sladší hledal těchu. Z města spěli v poušť, kde všechna marnost zmírá! Dleli v poušti v rozjímání. Indhyštyra pravil k ránu jednou, sedě pod palmami: „Indrův ráj na hoře Meru metou naší. Moje zdání, bratři, jest, že nebes bránu samochtě lze dosáhnouti. K čemu věk zde čekat, věru, na smrt línou? Můžem sami přikročiti bez ní k pouti.“ Ardžuna mu odpověděl: „Pravdu máš, čas všechno ničí. Předejdem ho. Vyhledejme smrt, jež jinak lidi hledá.“ Při tom na Dranpadý hleděl, chvěje-li se. Ta však vztyčí klidně hlavu, v očích ráje úsvit měla. S ňader sejme z květů zdobu, krásná, bledá, první hledá cestu z háje. 17 Usmáli se bratři blaze, úsměv byl na jejich tváři, světlý jako na blankytě labuť bílá. Vyšli z háje, sřadili se na své dráze, druh za druhem podle stáří kráčeli. Šel Indhyštyra v čele, Ardžuna pak hbitě, za ním Bhima, v patách maje blížence. Řad uzavírá Dranpadý jak lotus lepá, luzná jako zora smavá. Na pouť tak se šest jich dalo – avšak ne, jich sedm bylo: neboť věrný pes, jejž slepá láska pudí, v klus se dává, s nimi jde, jich neopouští. Tak jich sedm tedy bralo cestou se, kam slunce dštilo smrtný znoj v nesmírné poušti. Dlouho šli a každým krokem větší děs spatřily zraky v kraji smrti. Na východě konečně se hora Meru zjevila jim. Strmým bokem z pouště čněla, hlavu v mraky nořila, jež ráje blahé bohů nese. V němé shodě poutníci teď v matném šeru vzruší se a k metě drahé 18 novou silou dychtí, chvátí. V spěchu tom však náhle zbledne Dranpadý, hle, k zemi padne, nedýšou již ústa vonná. Velký žal tu bratry schvátí, Bhima ruce k nebi zvedne, zvolá tak: „Proč, bozi, klesla před cílem, proč čistá vadne jako lotus mrazem, ona, bez viny jež žití nesla?“ Pravil na to Indhyštyra: „Ardžunu nad samé nebe milovala. Zaplatila něhyplný hřích svůj smrtí.“ Pravil tak a nezastírá tvář si v smutku. Kolem sebe nehledí, neb v srdci stále velký cíl mu tane, síla svatých snah ves bol tak drtí. Za ním bratři kráčí dále. V krátce však se v písek svalí Sahadeva. Bhima vzkřikl: „Němý byl a moudrý! Přece klesl zde, ó těžká chvíle!“ – „„Věrný byl a v ctnosti stálý, přece hřích mu v duši vnikl! Že jest moudrý, příliš věděl,““ tiše Indhyštyra vece, „„proto nedosáhl cíle, spokojen, že na se hleděl.““ 19 Nedomluvil ještě, k zemi Nakula když padl, dusil marně pláč svůj. Ležel nyní bled a mrtev. Bhima zvolal: „Dokonalý mezi všemi, ejhle, on též zemřít musil! Krásný byl jak někdo z bohů, jako květ on neměl viny!“ Indhyštýra bol svůj zdolal, zastavuje na mžik nohu takto pravil: „Chybil přece! Krása vlastní v klam jej vedla, mnil, že vše, co krásné není, cenu tratí. Dluh teď splatil za svůj omyl!“ – Bhima před se temně zíral, tvář mu zbledla, v nový výkřik propuk’ v děsu: Ardžuna byl v tichém snění dech vypustil, život ztratil, zemřel tiše beze hlesu. Bhima s pláčem zažaloval: „Srdce, proč jsi puklo zlaté? Nebylo na tobě stínu! Ústa tvá pravd byla zdrojem!“ Indhyštyra odporoval: „„Přece slovo jednou klaté z úst mu vyšlo! Mžiku pýcha způsobila jeho vinu! Jediným, děl, zničím bojem naše vrahy! Chlouba lichá! 20 Nedůstojno bohatýra soky svoje snižovati. Skvrnu malou velká duše jeho nyní právě smyla.““ Dále spěchá Indhyštyra, Bhima však mu roucho schvátí křečovitě, leží v prachu. „Umírám, hle,“ pravil hluše, peruť„peruť smrt proč přelomila, kterou v silném vzpřáh’ jsem vzmachu?“ Pravil na to bratr jeho: „Lnul jsi, drahý, srdcem více k sladkostem tohoto světa, bohatýru než se sluší, který vzpírá ducha svého k letu v nebe. Lehké sice chyby tvoje, přece byly na závadu. Proto meta blízká tak tvé jasné duši uniká ti v této chvíli!“ Domluvil a dále kráčí, nyní sám už, Indhyštyra, věrný pes jen za ním běží. Totě vše, co zbylo králi z milovaných. Tvář nemáčí slzou přece, ač se svírá srdce bolem, k pláčí svádí. Neohlíd’ se; tam, kde leží hora Meru (prostor malý loučí ho jen), vichrem pádí. 21 Mety posléz Indhyštyra dosáh’ svaté: nyní stojí u bran, které v nebe vedou, všechno tuší blaho ráje, všechnu krásu. V dráhu zírá, která bránu s rájem pojí, vidí plát tam místo plamů v zlatých lampách zorou bledou, sladkou jako jitro máje, celou duhu drahokamů. V čaroslavném tomto svitu zjeví se mu Indra náhle. Indra mocný, který plní světy rachotem svých hromů, stojí hvězdný v luzném třpytu, zrak pln lásky neobsáhlé upírá na Indhyštyru, hlasem, jehož zvuk se vlní jako šumot věštných stromů, zvolá: „Vejdi v luhy míru!“ Králi slzy však, jež dusil cestou v ráj, teď tekly lící, Indrovi když takto pravil: „Vzývám milost jasných bohů! Pískům zůstavit jsem musil bratry i tu holubici, která nad jitřenku krasší. Bez nich ráj by pro mě zbavil všech se čarů! Bez nich nohy nepošinu v luhy blažší!“ 22 Indra praví: „Bratry svoje s Dranpadý zde v domě blaha zbaveny jich těl a v slávě najdeš opět v krasším vzkvětu! Indhyštyro, ctnost je tvoje velká tak, že marně sahá mocným hrotem smrt na tebe! Aureola na tvé hlavě vychází ve hvězdném vznětu! Živý, s tělem vejdi v nebe!“ „Pane,“ pravil Indhyštyra, „hlediž, pes můj přišel se mnou. Miloval mě, se mnou jídal, zůstavit jak teď ho mohu?“ Mocný vládce všehomíra odvětil mu: „„V zemi temnou ať se vrátí tvář ta němá. Stvořen byl, aby tě hlídal – avšak teď jsi jeden z bohů, ceny již pro tebe nemá.“nemá.““ Zvolá král: „Ó, všemohoucí, tvrdým v nebi mám se státi? Lásku než bych zapřel k tvoru, který mi kdy milým býval – raděj odřek’ bych se stkvoucí slávy, jež mi ráj chce dáti!“ Slyšel Indra, svraštil čelo, vyšleh’ blesk mu z hlubých zorů, na krále se přísně díval, přísně ode rtů tak znělo: 23 „Nečistý jest tvor ten, v nebe nevejde, toť možné není! Zůstav psa. Tak jednat sluší.“ Pravil král: „Vždyť stojí psáno: Běda tomu, jenž od sebe odpuzuje v zatvrzení bytost, jež ho vzývá s prosbou! Páše hřích na vlastní duši rovný vraždě. – Není dáno srdci mému, abych s hrozbou odehnal to zvíře věrné, které, hle, se tulí ke mně! Nemá přátel, bez naděje mimo mě jest. Nuže, tedy, slasti nebes nedoměrné, vzdávám se. Však klidno ve mně.“ Indra zvolá: „Slova marná! Zanech psa. Tvé srdce chvěje slabostí se teď a hledy vlhké jsou? – Kde pevnost zdárná tvoje jest, jež bledé trupy bratří tvých tam v poušti žhavé zanechala v spěchu k spáse? Dranpadý a bratry svoje zůstavil’s, a nyní úpí srdce tvé? Ty k zemi tmavé vrátíš se? a k vůli tvoru nízkému tvá duše vzdá se? Bojoval’s přec krutší boje, rajskou než jsi dosáh’ horu!“ 24 Odvětil tak Indhyštyra: „Mrtvi v poušti klesli bratři, mrtva Dranpadý, a vrátit nelze nebožtíkům žití; proto dál jsem spěl a víra, opět v ráji že je spatří oči moje, tolik síly dala mi, že moh’ jsem chvátit cíli vstříc. Kdyby však vlíti možno bylo dech zas čilý v mrtvá prsa, byl bych jistě pomoc hledal. Víš to nyní, proč jsem nezastavil kroky. Indro svatý, z lidských hříchů v ohavnosti předním místě tyto stojí těžké viny: Prosícího v zoufalosti neslyšet, slz jeho toky odbývati v hrdém smíchu. Nebo v divé sběsilosti ženu zabít, která kojí, nebo loupit, pálit, plenit, aneb tomu ukřivditi, z dávna jenž nám přítel věrný. Avšak věz, když s losem v boji zvítězil kdo, nezdar změnit v štěstí doved, jež ho blaží, posledního ale z druhů zapírá pak, – věř, ten černý jeho hřích že stejně váží!“ 25 Domluvil a k psu se sklání, aby pohladil mu hlavu. – Změní pes se, tvář mu v tváři Dharma stojí bůh, jenž v moci žití má a umírání, chránce práv a svatých mravů; pohnutí se v zracích chvělo bohu, který žití zmaří pouhým vzhledem tmavším noci, s hrozných rtů však sladce znělo: „Indhyštyro, reku pravý, který’s míval slitování v každé době s každým tvorem, věčně bude tobě pláti aureola svaté slávy! Pro tvé krásné smilování s psem, jenž lízal prach s tvé nohy, vyvolen si věčných sborem: výše blahých budeš státi, na prestol pojď, – mezi bohy!“ (Světozor 1888.)
26
JEŘABINA. (Ohlas ruský).
Časně z rána tchyně na mši šla a snacha, mladá snacha tchyni doprovází, nese svoje malé děti obě, vzdychá: „Kdy váš otec z dálné vojny domů přijde?“ Řekla tchyně: „Mladá ženo, nenaříkej! Snila jsem, že ještě dnes se vrátí. Nejdi se mnou na mši, dej se v širé pole, čekej tam, kde sbíhají se čtyři cesty, čtyři cesty bílé, tam se dočkáš muže, muže svého, drahého mi syna!“ – Uposlechla mladá žena, v širé pole vydala se s dětmi, zlá však její tchyně ruce kletě zvedla čarodějné, zaskuhrala zaklínání mocné: „Snacho moje, cizí mému srdci, která duši jsi mi mého syna vzala, zastav se, kde čtyři cesty křížem běží, 27 zaboř se tam v půdu pod kotníky, aby kořeny z nich šlehly v syrou zemi! Jeřabinou štíhlou staň se, věčně němou! Žal svůj šelesť neslyšícím větrům! Ponechám ti malé tvoje děti – větvemi ať z těla tvého rostou! Jede dobrý junák, jede z vojny domů, přijde k místu, kde ty čtyři cesty bílé sbíhají se, vidí jeřabinu štíhlou s hustým košem, smutně šelestícím. Nepršelo, a přec plna byla vláhy, zdálo se, že vyplakala rosu svoji, nevál větřík, přece třásla se jak strachem, nebyl vichorvichor, a přec k zemi syré strom se skláněl! Dlouhé letorosty vzduchem plynuly jak hebké kštice, zdálo se, jak popadat by chtěla za hlavu se v žalu štíhlá jeřabina! Smutek junákovi pad jak mlha v duši, znamenal se křížem, bodl koně k trysku. Přijel junák domů, vroucně matku líbal a pak pravil: „Kde má žena mešká, a kde moje malé, drahé děti?“ „„Žena tvoje s dětmi vyšla právě v pole, čekej, synu milý, za chvíli se vrátí, Přisedni a vypravuj mně, dítě!““ Pravil junák: „Matko, paní moje drahá, mnoho viděl jsem v tom širém, dálném světě, 28 větší div však neviděl jsem nikdy, než ten strom, jenž roste nedaleko odsud, na místě, kde čtyři cesty bílé sbíhají se; jeřabina je to štíhlá. Když jsem pod ní stál, tu beze větru ševelila s sebou jako v strachu velkém, letorosty jako temné kštice pluly ve vzduchu a rosa jako hojné slzy pršela s ní na mou bujnou hlavu; zdálo se, jak popadat by chtěla za vlasy se v němém žalu jeřabina! Proč mi v srdce těžký smutek padl?“ Zuřivost se matce v nitru vzňala skrytě: „„Vezmi, synu, sekyru svou ostrou, rychle! srubni bez odkladu onu jeřabinu! Zlá v ní síla, zhoubná! Hrozí nebezpečím tobě ženě, mně i malým dětem! Věda moje mi to vyjevila!““ Sekl junák jednou, – strom z hluboka vzdychl, po druhé když sekl, – horká krev vytryskla, po třetí když sekl, – jeřabina promluvila: „Běda mně, teď smrt už na mě, krutá, sahá! Nesrubl jsi strom, svou ženu zavraždil jsi! Dlouhé moje větve, mladé naše děti! Veta po mně teď i po nich, veta, veta! Padá naše krev na matku tvoji hříšnou!“ Lomil junák ruce, rval své rusé vlasy: 29 „Máti, moje máti, prokleta buď věčně! Nebyla’s mi matkou, zlou jsi byla zmijí zhubila’s mou ženu.ženu, zhubila’s mé děti, zahub také mne, mne nešťastného, abych život nevlek’ jako těžkou kletbu!“ Příl. k č. 39. Národních Novin, 1. dubna 1899. Turč. sv. Martin.
30
ROMANCE.
I. I.
 V Burgosu, v svém městě pyšném, v paláci svém král Alfonso seděl na trůnu a pravil rytířům svým oddaným: „Příbuzný náš, Nuňez Lara, pán Biskaje, povstal v zpouře proti nám. Je silný, mocný, nastane boj těžký s ním. Dokážiž teď, že zná konat povinnost svou, každý z vás“.vás.“ – Bylo ticho v síni skvělé, Garcia však de Padilla postavil se před trůn, pravil: „Králi mocný, zdráv buď, pane! Povinnost bych svou moh’ konat, pomáhej mi milostivě! Králi, chud jsem. Dej mi koně. KráliKráli, chud jsem. Dej mi zbroj. Manem jsem Inana z Lary, který povstal proti tobě, 31 spěchám tedy v jeho pluky, povinnost svou bych konal, – obdařen tvou stědrostíštědrostí.“ Strhl velký hluk se v síni, celý dvůr se králův bouřil nad smělostí Garciovou; avšak kliden don Alfonso, kastilský tak pravil král: „Ihned dejte Padillovi toledskou zbraň nejlepší mou, nejlepšího vyhledejte koně mu z mých andaluských, sedlo skvělé granadské. Manem Garcia de Padilla Lary jest, pod jehož prapor volá teď ho povinnost. S Bohem tedy, done Garcie! v zpouru jeď a bojuj chrabře proti nám, však uznej také, padneš-li mi v boji v ruce, právo že mám účtovati! Hlavou svou zaplatíš věrnost k biskajskému buřiči.“ Garcia de Padilla řekl: „Rytířem jsi dokonalým, přijmi dík můj. Králem štědrým, pane, jsi a spravedlivým. Hlavu mou si vezmeš, pane, bude-li se Bohu líbit. Právo k tomu věru máš!“ – 32 Řekl tak a vyjel z hradu, celý dvůr se králův bouřil, klidně jen na trůnu zůstal velkodušný, spravedlivý Garciův štědrý nepřítel. II. II.
 Matka krále dona Pedra panoši tak svému děla: „Panoši můj, bez odkladu spěchej v dům, v němž hrdý bydlí Garci Laso de la Vega, řekni, tak že vzkazuju mu: Garci Laso, bohatýre, proti choti mému válčil’s, proti králi Alfonsovi, jehož duše v ráji dlí. Velký, jak ten král byl slavný, malý jest můj syn, don Pedro, žalováno buď to Bohu! Jede právě do Burgosu, obávej se zradné pomsty za to, že jsi s pánem z Lary v spolku byl, když strojil vzpouru. Prchni z města, varuji tě. Varuji tě, nevěř králi; don Alfonso Alburkerke, nepřítel tvůj, jede s ním.“ Vyřídil to panoš věrně, Garci Laso ale smál se: 33 „Nechce se mi utíkati z Burgosu, když král se blíží, nechce se mi nepřátelům dávat zbraň, by očerniti mohli mě u dona Pedra. V Burgosu teď zůstanu.“ Matka krále dona Pedra, doňa Marja, úzkostlivě vlastní rukou psala list: „Garci Laso, Garci Laso, běda ti, že neposlechneš! Hrdým jsi, máš k tomu právo, ale věřit proč mi nechceš? Nikdy vdova Alfonsova k úskoku se nesnížila. V Burgosu když zůstat chceš, aspoň z domu nevycházej, zaklínám tě jménem božím.“ Přijel král a Alburkerke. V palác králův bez odkladu Garci Laso šel jej vítat. Seděl na svém trůnu chmurný, zasmušilý král don Pedro, vedle něho Alburkerke třímal meč svůj obnažený, kolem střelci, ozbrojenci hemžili se v plné zbroji. Garci Laso, velký, klidný, obklopen jsa svými vnuky, vešel v síň, pozdravil krále. 34 Nehnul brvou však don Pedro, ale jako holubice polekána, vyplašena zachvěla se doňa Marja. Zahalila tvář svou v závoj, odcházela vrávorajíc. Nezanikl ještě ohlas jejích kroků, Alburkerke tak když pravil alkadovi: „Vizte tam, toť Garci Laso! Zrádce je. Svůj čiňte úřad.“ Alkad dvora však se lekl; vznešený byl Garci Laso v klidu svém, s tím zrakem orla. Šeptal alkad: „Králi, pane, z vašich úst chci rozkaz slyšet.“ Sklopil zrak don Pedro, bledý, řekl pak: „Nuž chopte se ho!“ Třásl hlas se jeho velmi. Vrhali se na hrdinu, nebránil se, usmíval se, hrdě vztyčil pouze hlavu, upřel zrak na dona Pedra, který zmaten tak mu pravil: „Jakou milost žádáte si před svou smrtí, Garci Laso?“ Řekl tiše: „Done Pedre, milost jednu pouze žádám, kněze chci, bych zpovídal se.“ 35 Přišel kněz a Alburkerke netrpěliv naléhal už: „Skončte zpověď, Garci Laso! Střelci, rychle, zabte zrádce.“ Stáli střelci jako sloupy, jeden z nich však řekl králi: „Z úst jen vašich, pane mocný, slyšet chceme ortel smrti.“ „Zabte jej,“ řek’ král don Pedro. Zabili jej. Umíraje řekl klidně Garci Laso: „Doufám v ráj, neb při zpovědi sprostěn byl jsem posledního svého hříchu: pohrdání bez meze a bez hranice králem Pedrem, vrahem svým.“ Garci Laso de la Vega skonal tiše; ale hanbou na svém trůnu rděl se král. III. III.
 Zahrabán byl Garci Laso, sbratřenec však jeho věrný prapor jeho mocně vztyčil, Fernandez de Coronel. Vzkázal král mu: „Přijmi milost, podrob se, a zapomenu, přísahám ti, vzpoury tvé.“ 36 Fernandez de Coronel však „Nikdy,“ řekl, „nevydám se v ruce krále, který zradně druha mého zavraždil. Nechci milosti z té ruky, která kývla na znamení, aby tělo mého druha vlekli hříšně po ulici, kde je býci při zápasu rozkrušili kopytem! Pokud dech mám, válčit budu, „Bez milosti!“ heslem buď nám, běda vám, když zvítězím. Mocný jste, a běda tedy, běda mně, když podlehnu. Lacino však neprodám se: tedy pojďte, done Pedre, přijďte sám si pro mou hlavu v hrad můj pevný Aguilar.“ „Přijdu,“ po té král mu vzkázal, „přijdu si pro vaši hlavu, k nohám vám ji položím.“ Nebyla to pouť však snadná Coronela navštíviti, v cestě stálo mnoho hradů, měst a tvrzí, kterých zdolat bylo králi na pochodu k cíli pomsty, v Aguilar. Zvítězil však zponenáhla, Burgiljos jen ještě čelil, 37 poslední co překážka. Rytíř chrabrý hrad ten hájil, Juan byl to de Caňedo, každou pídí bohatýr. Divy konal, sám don Pedro uznal reka s obdivem. „Při sám Bůh,“ řek’, „zvítězím-li, ztrestám jej, však nezabiju, ztrestám jej, však dovolím mu na mnemně žádat vzácný dar.“ Štěstí přálo králi Pedru, Burgiljos byl posléz ztečen, zajat Juan byl Caňedo. „Přísahu svou věrně splním,“ krvavý řek’ král don Pedro, „nevezmu ti hlavu, pane, ruce však ti utnout dám.“ Stalo se a zohavený don Juan když de Caňedo zotavil se z ran svých krutých, směle stoupl před krále. „Pane,“ řekl, „zpola posud přísahu jsi teprv splnil, ztrestal’s mě, však nyní žádám vzácný dar, jejž slíbil jsi.“ „Skoupým nejsem,“ odvětil mu hrdě král, „a otevru ti poklad svůj, neb postavím tě v řadu rodů nejvyšších.“ 38 Odpověděl de Caňedo: „Nemůžete, done Pedre, lepší krev mi dát než onu, kterou už můj otec dal mi. Spokojen jsem plně s ní. Poklad váš? co s ním bych činil? vždyť mi vzala vaše krutost ruce, jimiž brát bych mohl vaše zlato ošemetné. Větší dar já na vás žádám: volnost moje je to, králi! Dejte mi ji! Tamto v mlze vidím hrad, jejž dobývati přišel jste. Co věrný man chci s Fernandezem Coronelem v Aguilaru zemříti.“ „Přísahal jsem,“ řek’ don Pedro, „volný tedy jsi, a řekni svému druhu v Aguilaru, že je ztracen, že však přece závidím mu, král a vítěz, závidím, že taká srdce pro něj tlukou, jako tvé!“ IV. IV.
 Dlouho bránil v Aguilaru, v městě svém, se bohatýrsky don Fernandez Coronel. Bránil se, však neubránil, 39 sesuly se poznenáhla hradby, věže stálou bouří ran beranů bořících. Skosila smrt chrabré mužstvo, zuřil hlad a mor už v městě, odvaha všem z prsou prchla, zůstal silen, beze změny Fernandez jen Coronel. Poslední když vyšlo slunce městu zkáze souzenému, přiblížil se nesbořené posud hradbě Fernandezův starý přítel, králův rádce, don Gonsalvo Gutier. Vztáhl ruce, teskně zvolal: „Bože můj, kde jsou, ach, dnové, šťastni když jsme oba byli v mládí době zapadlé! Srdce moje žalem puká osudnou nad tvojí vzpourou; Fernandeze, Fernandeze, není východu z té bídy, v které jsi se ocitnul!“ „Mýlíš se,“ mu odpověděl don Fernandez Coronel. „Východ jest z té bídy velké, která životem se zove: krásná smrt. – Co muž a rytíř dostál jsem své povinnosti, zemru s jasným přesvědčením, 40 právo že jsem hájil vždy. Vítězit či podlehnouti významu před Bohem nemá, pánem naším jediným, pánem naším, který osud každému z nás určuje. Dobře měj se, Gutiere, za mou duši modli se!“ Přátelé tak rozešli se, svítily jim slzy v očích, při tom bolném loučení. Spěchal v hradní nyní kapli don Fernandez Coronel, tichou mši kde starý sloužil právě kněz, a pohroužil se rytíř zbožně v modlitbu. Vyrušil jej ale panoš, bledý přiběh’ do svatyně, spěšně kříšem znamenal se volaje tak v úzkosti: „Zanech, pane, otčenášů, zdrávasů a chop se meče, trhl Perez Estebaňez, velký komthur Alkantárský, v město s vojem; ztraceni jsme, prchá všechno, otvírají brány už se vítězi!“ Bez dechu tak panoš zvolal, bledý strachem, chvějící se, 41 klidně kněz však mši dál sloužil, klidně pravil panošovi don Fernandez Coronel: „Vůle boží staň se svatá! KlekniKlekni, hochu, zvonek cinká, pozdvihne kněz tělo Páně pod podobou hostie. Nepůjdu dřív města bránit, nepůjdu svůj život chránit, než jsem Boha uviděl.“ Zůstal tiše na modlitbách, kněz až pozdvih’ k zbožňování pod podobou bělostkvoucí tělo Krista Ježíše; zůstal tiše na modlitbách, kněz až pozdvih’ zlatozářný kalich s krví přesvatou. Udeřil se třikrát v prsa v pokoře a sklonil hlavu, vstal pak tiše, vyšel z kaple don Fernandez Coronel. Bránil se, až ztracen byl už, bránil se, až meč mu vypad’ z chrabré ruky, tupý sečí. Zahlíd’ druha Gutiera, zvolal na něj: „Tobě vzdám se, k smrti veď mě, příteli!“ Spustil hledí král don Pedro, řekl temně: „Alburkerke, 42 přiveďte sem Coronela, svědkem jeho budu smrti. Zločin jeho vyčtěte mu. Zároveň, až na znak padne katův meč mu, zvednu hledíhledí, umíraje tvář mou uzří ozářenou vítězstvím!“ Přiváděli Coronela, Alburkerke zvolal zbujně: „Zničen jsi teď, smělý zrádce! Vlastních slov svých pamatuješ? Krále zval jsi, dona Pedra, aby pro tvou přišel hlavu v hrad tvůj pevný Aguilar. ,Bez milosti!‘ bylo heslo tvoje drzé, proti tobě, bídný, se teď obracuje. Tobě pláč a nám teď smích.“ Klidně, tiše, s důstojností odpověděl Coronel! „Nepláču, a ty se nesměj! Synové jsme oba stejně Kastilie, která mocná povznáší a s výše trhá děti, které zrodila. Buďme tedy oba hodni velké matky, ty co vítěz, já co v boji podlehlý. Zval jsem krále, aby přišel pro mou hlavu; zde ji nesu, 43 vezmi ji, však nejásej. Osudu jsem prostě podleh’. Nereptám. Když povážím to, připadl mi lepší díl. Zdá se mi, že jesti lépe obětí být, než být katem. Chválím Boha v nebesích.“ Padla hlava buřičova; hledí své však jeho soudce nepozved’, neb cítil trpce, co to jesti katem být. 44
ROMANCE.
Pravil král jí v prudkém hněvu: „Slávu svoji bez poskvrny, srdce svoje bohatýrské k nohám vašim položil jsem, sklonil šíji, která sklánět nikdy dřív se neučila, před vámi a vaší krásou – marně vše!... A nyní ejhle! Zbožňované vaše zraky, které sotva vídaly mě, když jsem k nim jak v nebe hleděl, zraky vaše kam se snesly? Plny slz a slitování, plny lásky září hvězdně v zraky muže beze jména, beze slávy, beze jmění – tomu jste svou lásku dala, almužnu jak skytnem chudým!“ – Odvětila klidně králi: „Pane můj, vy pravdu díte! 45 Dala jsem svou lásku cele tomu muži neslavnému, chudému a beze jména. Smějte se, neb hněvejte se – srdce moje když jen jásá! V pokoře té vaší, pane, pýcha byla nevědomá! Pýcha vaše, špatně skryta, dráždila pak moji pýchu. Pýcha ta však sesula se ve své nic před jeho výší, která svou neznala cenu. Věřte pane, z jeho oka modlitba se ke mně nesla, bylo to jak výkřik z hloubky! Krásný byl v tom okamžiku, pane, nad vás, nade všechny! Vnořila se moje duše v duši jeho, zůstane tam v neskonalém milování!“ (Lumír 1901.)
46
PAN RONAN A KORRIGAN.
Řek’ Ronan ženě mladistvé, když chorá byla: „Srdce tvé co k radosti si žádá své? Mám v sadě hledat vonný květ? Má z lesa pták ti píseň pět? Všem přáním tvým chci vyhovět.“ „Nech květ a ptáka! Raděj’ laň mi v lese chyť, však neporaň! Ji hladit dychtí moje dlaň.“ Na černého pán koně sed’ a vyjel z hradu tryskem hned, prach oblaku se za ním zved’. Pan Ronan dojel do lesů, laň bílá pásla ve vřesu se klidně v stínu útesu. Laň utíká se do tmání, pan Ronan dá se do štvaní, přes hory, doly uhání. 47 Laň chycena být neměla: hle, doubrava se zatměla, nad ní se hvězda zaskvěla. Pot Ronanu se s čela lil a koni s boku. Ševelil strom před slují a temenil se pod ním zdroj a libý zval chlad k odpočinku. Větřík vál a bílý měsíc v nebi plál. Tu s koně Ronan hbiběhbitě slez’ a v porosenou trávu kles’ a ret svůj zpráhlý k vodě nes’. Zdroj Korrigan však hlídala, své vlasy zlatým česala si hřebenem a zpívala. „Jsi smělý,“ řekla, „modravou že kalíš vodu zpěvavou, jež bublá skrytě pod travou. Mé oči jí jsou jasnější, mé tělo nad ni svěžejší, mé šepty jejích čarnější! K mým plavým vlasům skloň svůj ret, v mých zraků blankyt ponoř hled, všech žalů zapomeneš hned! 48 Buď chotěm mým, sic jako sen tvůj život skončí, v třetí den na hřbitov budeš vynesen!“ Pan Ronan na to: „Ženu svou mám doma, kterou růží zvou, ta dražší mi nad krásu tvou! A zemru, Bůh až bude chtít, a raděj’ smrt, než v hříchu žít, za ženu Korriganu mít!“ Tu Korrigan se zachvěla, pak tajuplně zapěla. Za mužem kletba letěla. A přijel domů sláb a bled, a pravil matce: „Jako led mé srdce, bije naposled. Stel, matko, lůžko, půjdu spat a za tři dni budete lkát nad rakví mou! Však bude smát se Korrigan, již kryje les. Ta smrtně proklela mě dnes. Mé ženě však nic nepověz.“ V den třetí ženu zbouzí shon a ptá se: „Tchyně má, proč zvon tak slavně zní? Čí hlásá skon? 49 Proč kněží v dvoře zpívají? Proč boží milost vzývají a v šeru křížem kývají?“ Dí matka, tupá zármutkem: „To poutníka ponesou v zem, jenž v noci přišel zemřít sem.“ „Kde choť můj?“ ptá se nevěsta. A tchyně: „Zašel do města, však navrátí se dojista.“ „Má drahá tchyně, modrý šat či červený mám oblíkat? Jdu na mši teď se z hříchů kát.“ „Zvyk, dcero moje, teď má lid, se černým rouchem zahalit, tvář bílou florem zakalit.“ Tak přišla žena v rouše vdov ke kostelu a na hřbitov, kde uviděla nový rov. Tu řekla: „Jest mi podivem, že v záhonci zde rodinném jest okopána nově zem.“ A s pláčem na to tchyně dí: „Věz, dcero, kdo v tom hrobě spí! Tvůj manžel, syn můj jediný!“ 50 Tu zbledla ženě náhle líc, a na kolena, zmírajíc, hned padla, nepovstala víc. Tak věrná došla záhuby; však ráno bílí holubi dva vznášeli se nad duby, co vzrostly z hrobu. Jejich šum pěl sladce mrtvým manželům, a ptáci létli k červánkům. (Dívčí Svět 1893.)
51
V STARÉ LITVĚ.
Bylo ticho ve světnici nízké z temných břeven, v koutě jako tichá hvězda před obrazem Matky Boží malá lampa kmitá. Jako poklad karbunkulů, s kamenného krbu řeřavého uhlí kupa hřeje, sálá; modrých plamů jazyky a bledé blesky občas zašlehají. Bylo ticho jako v hrobě, jen že vítr plakal v dřímajícím venku kraji, pohřbeném pod tíží sněhů; plakal vítr, smál se, kvílel příšery jak noční. Ve světnici tiché, šeré vrčí kolovrátky, 52 jeden mladá dívka točí, druhý pramáť jako jíva nad mohylou shrblá. Dívka jako úsměv máje oči má jak květy, pramáti jak hvězdy věštné zraky svítí čarodějné, zapadlé do hloubi důlků jako v sluje bajotajné. Čelo kryje oblak vlasů, které sto let žití, trudů proměnilo v sněhy. Ticho v jizbě, šero, smutno, venku vítr hučí, v příšernou tu hudbu nyní sladký hlas se dívky mísí, s kterým hlas, jak z hrobu znící, stařeny se střídá. Dívka. Pramáti, mně úzko v tichu, mluvte, pohovořte! Mnoho víte, mnoho znáte, říká se, že paměť vaše jako studna, v kterou zapad celý poklad zašlých věcí. 53 Pramáť. Hlubou studnou tou jsou časy; do nich všecko padá, práchniví v tom šerém bezdnu staré světy, dávní bozi, modly, žezla, sláva. Spasením teď kříž nám jesti, chvála buď mu věčná, otcům však, již neznali ho, jiná byla pravda. Pohřbena jest; neslyší nás žádný kněz zde, dítě, povím tobě o těch bozích, kteří někdy vládli na Litvě té požehnané – chraniž Bůh ji pravý. Perkunas zde dřív než On vlád, kde jsou jeho blesky? Přijde jiný bůh zas jindy, aby dávné pomstil, vypuzené svatým křížem? Hříchem jest to myslit. *** Nad ohněm se bledá pramáť chýlila jak vrba, zamyšlena pomlčela, venku vítr skučel. 54 Dívka. Pramáti, vy spíte, Bože! Úzko je mi, mluvte! Bouří venku, vlci vyjou, zažeňte mi strachy! Temno tak! O slunci mluvte, o luně a hvězdách. Pramáť. Zlaté ty slunce, kráčící po modré nebes louce, ani tebe temný osud chmurný nešetřil! Tvá nepohnula krása k lítosti jej, který všecko ničí! Láskou vzplanulo’s, které, sestře smrtí, nikdo neunikne, nikde, nikdy! Jasné slunce, nebes rodné dítě, vzhůru hledělo’s, když večer v nachu zapadalo’s za kvetoucí sady, vzhůru hledělo’s, když na blankytu proti tobě vycházela luna. Bílá jako labuť byla panna, s úsměvem za tebou dívala se, větvemi když k ní si pohlíželo zrakem plným jabloňových květů. 55 Vedlo jsi ji v dům svůj, tvojí byla. Světla nebes vašimi jsou dětmi, hvězdy všechny, které v modrých řekách koupají se, v moři věkobylém, ve strumenech, studánkách a tůních. Všechno světlo, všechna záře nebes vaší jest; přec našla chmura cestu v dům váš zlatý, v příbytek jak lidí. Nevěrnou se luna slunci stala, mečem svým Perkunas bouřevládný rozpoltil ji, bílou jako labuť! Přízrak její jen už nocí bloudí chorobný a bledý od té doby. Slunce tvář se smutkem zahaluje často nyní, povždy dřív jen jasná. Najde osud ještě jednou chmurný cestu svou po mléčné dráze v nebe, sprší slunce pak a luny děti, všechny hvězdy, v propast věčnou prázdna! *** Dozněl hlas a pusté bylo ticho, zdálo se, sám vítr že už zemřel. Dívka. Tíží cos mě jako kámen! Nechylte se mlčky k ohni tak! Ó, raděj’ rcete, co to jest, ten osud? 56 Pramáť. Jen s úctou smí člověk o bohyních mluvit, jež předou a snují osudu vlákno, jen s bázní a chvěním ať pronáší jméno těch příšerných Sudic, jichž sedm je šerých. Valditoje se zovou. Jim kameny staví u hlubokých proudů, to posvátná místa jsou mátožným sestrám, tam sedí při měsíce třpytu a předou a předou tu tajemnou přízi, značící život a smrt. Ty kameny, jež jim za sedadla slouží, jsou oltáře lidem: tam žertvy jim kladou, tam zabitých nepřátel hlavy jim vojín, tam zlatý len s pole jim hospodář nosí, zralých hrst klasů a med. Lze zdaleka vidět je u řeky sedět a tkáti a tkáti, když luna je plná – však běda, kdo zvědav, bez úcty by směle se přiblížil sestrám těm, osudu paním, a dílo jim rušil! Hned vstaly by příšerné, mlhavé zjevy a hroznýma rukama křemeny velké by nad hlavy vznesly a s chechtotem divým by skrušily smělce, jak rozdrtí blesky pych lesů, stoletý dub! 57 Všech ostatních jedna straní se sestra, toť Lajma, sudeb královna velká, hlas její jest slyšet na temenech horstva, když cokoli zvláštního na lidi čeká, ať blaho či zkáza. Tu bosýma nohama horami běhá a pozvedá hlavu a volá a volá jak bystřice, která se propastmi valí, jak vichr, když pustými skalami skučí a ve slujích vyje. V třech barvách se lidem zjevuje Lajma: Má úroda býti, tu v zeleném rouše po poli kráčí, a rodí se květy po cestách, kde chodí, a s ptáky pak zpívá v souhlasu mocně. Však běda, když zjeví se v krvavém hávu; to znamená válku, a třikráte běda, černé když za sebou závoje vleče: Mor znamená věštný pak její smutek a kvílení žalné! Dívka. Chmurné jsou ty zvěsti vaše, pramáti má drahá, nezáří vám duha žádná v upomínkách mračných? 58 Pramáť. Povím ti, co jesti duha. Nejluznější ze všech bohyň v modré říši oblaků, Lauma sedí na démantném stolci, duhou, pasem sněžnou váže řízu. Uviděla jednou juna, byl jak obraz krásný, láskou jata rozpustila pás svůj barvokvětný, po něm k zemi spustila se, sladkou zpita touhou. Byli šťastní. Syna měli, třikrát denně se cimbuří modrých nebes Lauma spěla svého syna kojit. Perkunas ji uzřel přísný, rozzuřil se, schvátil dítě, mrštil k nebi pacholetem... Posud tkví tam Laumy robě v Plejád bílé mlze. Zkamenělo Laumě srdce ve šíleném bolu, bez chotě a bez dítěte na kříšťálném sedí křesle, v žalu svém si zoufá. Z kruté zloby někdy Lauma juny vábí k sobě, za pasem se jejím ženou v divé blouznivosti. 59 Ale skryje lesklý klenot bohyně do deštních mraků, když se který z junů blíží, sklamáním je tresce. Zmizí duha v okamžiku, když už po ní sahá, jako v žití každá radost, každý přelud krásný. Dívka. Neveselá vaše slova, pramáti, jsou všechna, dále přec však vypravujte, bez lidského hlasu teskno v burné, temné noci. Pramáť. Zkázonosný, jak jsou živly, neskrotí-li ruka mocná slepou jejich nenávist, příšer svět jest, nepřátelský. Číhá vždy, by svábil, zhubil vyvolence dobrých bohů, bezbranného člověka. Dřepí mátoh šeré plémě tupě v polosnu jak havěť v zimní spánek shroužená. Lstivé však jest jako šelem kletý rod, jenž nocí slídí 60 tichým krokem. Mnohdy luzně krásou vábí, jako zmije. čarným zrakem lapí v plen. V travách leží dlouhé stíny, „večerními lidmi“ slujou, velká hrůza vane z nich. Vstávají, když slunce skoná, neurčiti jsou jak soumrak, nemluví, nemají očí, děsí k smrti nicem svým. Dívka. Mráz mě jímá, krev mi stydne, ustaňte, ach, pramáti! Pramáť. Jiné stvůry, postrach matek, „laumy“ jsou, ty šeré báby, zlomyslné, příšerné. Křivé jejich dlouhé prsty dovedné jsou ve všech pracích, pohotově však jsou vždycky krásti děti kvetoucí. Všude jsou, kde v domě šukáš, boží dar když pečeš milý, i když předeš na večer. Na bělidlo s tebou chodí, do zahrad, však nejraději čumí v koutku, tiše, tiše, 61 jako myšky v skulinách. Někdy také dobro činí, málo kdy však. Zvědavé jsou, rády též se opičí. Znáš ten bílý domek v lese na pasece u potoka, kde ta mladá žena žila, která žalem zemřela? Dítě měla jako růži, krásné, s očkami jak rosa, s čelem jako padlý sníh. Koupala je vlažnou vodou, zpívala mu, uložila v kolébku je, šla na pole Bohu chválu zpívajíc. Lauma mlčky v koutku stála, mateřské viděla štěstí, hýčkat se jí zachtělo. Matka sotva z domu byla, přihopkala lauma tiše, kolíbala spící dítě, pak mu lázeň strojila. Rozdělala velký oheň, naplnila kotel vodou, hřála ji, až kypěla. Nešťastné pak nemluvňátko ponořila v hrozné vary, zahynulo krutou smrtí ubohé to poupátko! – 62 Čtvrtek den je zasvěcený laumám všem, tu slyšíš robit na večer je po domech. Proto nesmíš šíti, práti ani přísti v onu dobu; co v ten den se nedodělá, lauma sama dokončívá, ale též to odnese. Jiné laumy jsou zas sličné, luzně oči jejich svítí. jako hvězdy na nebi. V bařinách a hlubých lesích houpají se v šeru stromů, spočívají v květinách. Běda tomu smrtelníku, který v kruhy jejich vkročí, hlasy jejich uslyší! Návratu už pro něj není, stále musí, stále bloudit za přeludem divukrásným, vábícím jej v jistou smrt. Míhá před ním se jak obraz bílé lůny, který v tůni lapiti by rukou chtěl. Hrouží se vždy hloub’ a hlouběj’ v bezdno blat, a umíraje posměch slyší, divý, krutý nelítostných vražednic! 63 Dívka. Dost, pramáti, mračných bájí, chvalte se mnou „Matku lesů“, matku mladých bříz a květů, jasných vod a bublajících strumenů pod měkkým mechem. Přijde jaro, sejdou sněhy, vyjdu s družkami vít věnce, nahneme dvě štíhlé břízy, utvoříme bránu květnou, na večervečer, až hvězdy budou, přijdou juni s pochodněmi, probíhati budou branou dívky dvě vždy a dva hoši, potkáme se, pocelujem!... Bude-li to chtít má hvězda, potkám toho, jemuž srdce moje na vždy náleží! Svatbu budete mi strojit, zanechám váš sirý dům... Ó můj milý, svatý ohni, kdo ti bude dříví nosit, abys hřál a těšil starou moji pramáť osamělou? Tuto slzu v oběť měj! Pramáť. Nestarej se, vnučko mladá, nebude mí třeba ohně, zahřeje mě černá země, 64 „Matka mrtvých“ obejme mě. Vystavíte dům mi jiný, zelenou má krytbu z trávy, dvéře, které na věky se neotevrou, nikdy víc! Neukážu slunci očioči, až ti bude k svatbě svítit, stíniti mě černokřídlí budou smrti andělé... Neplač však, já byla šťastna, jako ty jsem věnce vila, jako ty jsem branou prošla z mladých bříz a pestrých květů, setkala se tam s tím mužem, který mojím blahem byl! Bílé jsou teď vlasy moje, plno vrásek staré čelo, ale srdce vzpomíná! Hle, ten věnec z prutů suchých, visící nad starým krbem, je ten samý, který tenkrát v lese jsem si uvila! Věnec obrazem je duše, nesmrtnosti, věrné lásky, svazkem mezi živoucími s těmi, kteří odešli! Jako duše, věčnost, láska bez konce jest, jedno na vždy! Posvěť mi, ó drahý vínku, starou skráň a temeno! *** 65 Posadila suchý věnec na hlavu a klesla mrtva vedle ohně na zemi. Ticho bylo. Úsvit první bledě vzcházel nad sněhy... (Květy 1889.)
66
LITEVSKÁ BALLADA.
Stojí bříza s listy stříbrnými za horami, ach, tak daleko – laňka pod ní leží, hasnoucími zraky hledá slunečko. Za horami stojí dvorec bílý, uvnitř mladá žena umírá, jako rosa mizí její síly, šeptajíc tak, k nebi pozírá: „Dobrý Bože, kéž se spánek schýlí na hodinku jen na víčka má, hledala by duše domek milý, v kterém teskní po mně matka má! Žežhulicí, duše uvolněná, na návštěvu k ní by letěla, zakukala ,s Bohem!‘, spokojena vrátila by pak se do těla. Bože můj, pak smrť ať přijde pro mě, doufám v nebe tvoje a v tvůj ráj, tiše dřímat v úzkém budu domě, nepláču, že mrazem skončen máj.“ 67 S povzdechem tak děla žena chorá, oknem zřela toužně v širý kraj, v poledni kde v zlatém modrá hora tiše stála, tiše temný háj. Chvílí tou z hor, hájem, plavým polem spánek boží, snivý anděl šel, tichounce se vánkem nesl dolem, k bílému až dvorci libý spěl. Květy nesklonily vonné hlavy vzdušné jeho nohy dotknutím, klasy, role háv ten žlutě žhavý, klesly ledva křídel vanutím. Koně zapřažení v těžkém pluhu nelekli se, kolem když se nes’ anděl spánku, žehnající luhu, a na prahu starý, věrný pes nezaštěkal, mátoha když k paní vešla v síň co libý paprslek, choré zraky když jí kryla dlaní, z které blahý věčně line lék. Usínala žena, uvolněná duše její křídel nabyla, v žežhulici pestrou proměněna letěla, kam byla toužila. Proti domu u hřbitova stála stará lípa, šumná, zelená, shrbená ač, k nebi přec se smála, letním sluncem čarně zmlazena. Na tu lípu žežhulice sedla, zakukala, ach, tak truchlivě, 68 v komůrce až máti stará zbledla, za srdce se chytla tušivě. Vyšel otec, vyšli bratři z chaty, rozumět však ptáku nemohli, vyšla posléz věrná, sivá máti, poznala hned s pláčem žežhuli. „Pestrý ptáku, dcero moje milá, duše zlatá, z dáli přiletla’s, kdy se tělem vrátíš, růže bílá, v rodný kraj, kde luzně vykvetla’s?“ Zakukala bolně žežhulice: „Matko, dvé znám slze plodných slov. Jedno z nich zní krutě: ,Nikdy více!‘ druhé: ,s Bohem!‘ – To mi říci shov. Nevyřknu to první, plné hoře. Vrátím se, – až kámen vydá květ, vrátím se, – až stromy vydá moře, v plotě kůl až svěží vydá snět. S Bohem tedy, matko moje drahá, ulož paměť moji v srdce skříň, druhá moje matka, země vlahá, přijme krásu moji věrně v klín!“ (Slovanský Sborník 1887.)
69
JURATA. Litevská pověst.
Když vichr bouří a duje do Baltu, divosti pln, až horou strmí a ssuje se spousta zpěněných vln, – tu výkřik zaznívá z tůně, vod řvoucích proniká val: toť rybář tak upí v lůně těch temných podmořských skal, k nimž přikován, trpět musí, až osud vejde s ním v smír. A jantaru velké kusy, jež točí a hltá vír, jsou trosky zámku, jejž kryla hlaď moře... Života sen tam sladký Jurata snila, až v onen osudný den, když, láskou k rybáři jata, v bouř divou změnila klid svůj blahý a vášeň klatá jí božský ztemnila vid. 70 To den byl smutný, ač slunný, k Juratě když vnikla zvěst, jak smělý smrtelník juný tu záhubnou strojí lest, že sítě do moře hází a vražedných udic hrot a smrti dráhu tak razí v klín svatých, dřímavých vod. Jurata hněvem se chvěla, bol rozryl jí duše hloub, a vášní bledá, tak děla, o zlatý opřena sloup na zářivém stojíc trůnu: „Ples přestaň i chorovod! Žal trhej harf vašich strunu! Msta volá na povrch vod! Za smělost, tak se nám rouhat, trest najde, to přísahám! Před smrtným nebudu couvat, nuž, výhost i studu dám: sem sladkým zlákám jej zpěvem, odhodím bohyně pych, a vábným zmámím jej zjevem, lží slibných úsměvů svých – pak mohutným loktů stiskem jej zardousím v náručí! Až zor mu zasypu pískem, pak smích váš ať zazvučí!“ Tak končí krutá Jurata za jásotu vodních žen; loď z perel, jantaru, zlata 71 ji nese na slunný den, a krásně zasvítí moře jak ráno, vděků když pln, při smavé, růžové zoře bůh světla noří se z vln. Jak měsíc bílými mraky plá závojem její tvář, rybáři míhají zraky, tak slunná line s ní zář! A sladce do srdce hloubi hlas její, ptáčete zpěv, mu vniká, an ladně snoubí se s šepotem mořských děv, a s lodě k němu se nese pln hudby, něhy a tuh, a jako strachem se třese, když takto vane mu v sluch: „Ó sestup se skály dolů, v mé náručí, drahý, spěj, ty’s příčinou mého bolu, nuž celou bídu mou znej! Po tobě pod vodou nyju, jsemť šťastna, když vidím tvou tvář, a nehty v ňadra si ryju, když slunce shasíná zář a tma tě halí, tvé kroky když tratí se dálavou, a moře hluboké toky zas šumí mně nad hlavou, tam dole v jantarné síni, kde mukou mi každá noc, 72 kde bohy z krutosti viní mé srdce, čarovnou moc že tobě k trýzni mé dali, jenž neznáš snad lítosti? Vždyť zraky tvé klid mi vzaly, vždyť svrhl’s mne s výsosti mé božské, nadlidské pýchy v prach smrtelné poroby! Však ne, můj nářek jest lichý, jest konec mé choroby! Ty, spáso, kloníš se ke mně! V tůň se mnou se ponoříš? Kde vody šeří se temně, tam tajemných divů říš, tam spolu budeme šťastni, ty v boha se proměníš! Já vůle vzdávám se vlastní, ty láskou mi odměníš!“ Tak končí lstivá Jurata a vzpíná ruce mu vstříc, a vzplane vášní jak vzňata, a slza rosí jí líc. Rybáři srdce se chvěje ach, tušením sladkým tak, se skály k Juratě spěje a v zraky jí noří zrak; a duše tak vřelá září, tak čistá mu ze zorů, že pouhým pohledem zmaří 73 lesť klamnou, již ze vzdoru a zášti spředla Jurata o pomstě své dumajíc, a láska střela jak zlatá jí duší pronikla; líc jí bledla, s lodi se vrhla jak šílená prchajíc, a k sobě mocně jej strhla tak v úzkosti zvolajíc: „Ó zpátky! Loď má je kletá, smrt kyne ti s paluby, jen krok a po tobě veta, tam spěl bys do záhuby! Já lásku pouze ti lhala, ach, promiň úskok můj; lež hle, láska pravdou se stala, ó rci, že věřit mi chceš! Ty zůstaň, drahý, na zemi, já opustím modrou hloub, svůj zámek s poklady všemi, svůj trůn a zlatý ten sloup, kde žezlo visí mé říše, jež tvoří pohodu, bouř. Zde s tebou žíti chci tiše, víc váží krbu mi kouř, jenž k nebi z chaty tvé stoupá, než bohatství nezměrné, jež moře na vlnách houpá a v prohlubni bezměrné. Víc, muži, miluji tebe a očí tvých čarný kmit, 74 než bohy, celé jich nebe, než žití a slunce svit!“ Tak zvolá s pláčem a padá mu k nohám, on zvedá ji, klam prominut hned i zrada a milenci spěchají do chaty, kde čeká je štěstí, kde zapomínají svět, kde blaho bez konce věstí jim polibky dštící ret. A krvavé slunce kloní se zdmutým peřejím v klín, mlh závoj břehy juž cloní, loď v truchlý halí se stín, bez královny plujou děvy zpět pod vodu v siry dům, smích jejich umlk’ i zpěvy, pláč v moře mísí se šum. Však ráno loučí Jurata se s chotěm na skále zas: „Ač slova slibu jsou svatá, přec rušit je přišel čas! Ach, nemohu na vždy dlíti zde s tebou! V dům musím zpět, neb nutno před bohy skrýti své blaho, duše mé vznět! Leč přijdu co večer k tobě, do rána budu vždy tvou, tak bohův uniknem zlobě. Buď zdráv! Juž vlny mě zvou 75 do hloubi, v živel můj vlastní, toť osudu mého moc! Jak spolu budem zas šťastni, až hvězdná vrátí se noc!“ Tak zvolá. Bělostné řízy jen ještě mihne se lem na vodách... Jurata zmizí jak vidina stvořená snem; a smuten, kořist své touhy, na skále rybář je sám, a čeká celý den dlouhý a slouchá šplounavým hrám vln mořských, loudavým krokem až slunce sléz kráčí k nim, by žízeň svou hlubokým lokem si hasilo před spaním. Než poslední paprsek shasl, z pěn královna stoupala, blesk očí něhou se třásl a peřej ji houpala jak labuť. Jásavým plesem ji vítal a spěchali do chaty dřímavým lesem, kde hvězdy se kmitaly jak oči vlků, jichž vytí v šer vnikalo doubravy, a milenci blahem zpiti skřek neslyší skuhravý těch havranů hrůzověstných, jichž Perkuna provází 76 vždy tlupa, na bleskověstných když se mracích prochází. Však Perkun shledl je s výše: ó běda, milenci, vám! Co rájem vám nízká chyše a lásky opojný mam, pán nebes, Perkunas mračný soud svolává bohů všech. Po pomstě bozi jsou lačni a moře skalnatý břeh se třese křikem jich divým. Jurato, jsi souzena! Již nese k nebesům sivým skal ozvěna zlomená tvůj ortel!... A právě zora zrak spanilý otvírá a do chyše záře sporá se skulinou prodírá. Jurata zbuzena praví: „Již loučení přišel čas. Jak krutý úsvit ten znaví a moře zvoucí mne hlas!“ A vyšli z chaty šli lesem a přišli až ku břehu; tam zřeli, blednouce děsem, jak Perkunas v zážehu svých rudých blesků je čekal, jak zkáza s ním číhala, jak v zraku, jenž po nich těkal, smrt jistá se skrývala; 77 hled každý jeho byl bleskem, hlas vichru se podobal, když takto hromovým třeskem na královnu zavolal: „Tu lásku zaplatíš smrtí, jíž blažila’s člověka! Náš zákon rouhače drtí, msta káže tak odvěká!“ Než končil, hromy už metal, až v základech břeh se chvěl, les hořel, k oblakům létal kouř černý, jímž širý tměl se obzor nad mořem vzdmutým, jež bičoval blesků vztek, až k nebesům dorážel krutým ston jeho, bolesti jek. A zdálo se, celé zemi že zkáza hrozí a zmar – však bouře stichla a všemi zas živly soulad, ten čar všech božích nejsladší šířil, se smavě zlata jak kmit, a v mraku k nebesům vířil bůh Perkunas pomstou zpit. I moře stichlo a líně se valí od břehu v dál a tiše kolíbá v klíně svém trosky jantarných skal, z nichž pyšný palác Juraty byl pod vodou vystaven: toť z něho zbylo, hněv svatý 78 když Perkunův unaven. A s nebe směje se světlo na bledou Juraty tvář – ta mrtva leží, kde zkvetlo jí blaho, lásky kde zář jí poprvé vzešla v duši, jak hvězda, čarný jak sen, pod skalou leží, kde buší vod příboj v tvrdost stěn těch příkrých, rostoucích z moře, pod nimiž rybář teď stál své v pusto žaluje hoře. Tak bohů trpce se ptal: „Proč posud dechu v mé hrudi? Což pro mne nemáte trest? Mne život kruší a trudí, mám věčně břímě to nést?“ Tu vody zašumí z hloubi a stařec se vynoří a v zraku záští a zhouby blesk temný mu zahoří. „Jsemť,“ praví, „otec Juraty a ke mně vnikl tvůj vzdech. Za zločin měj, za svůj klatý trest těžký! V prsou tvých dech po věky kmitat co jiskra ti bude. Ó zoufej jen! V spáry své, orlice bystrá, tě bolest zachvátí v plen. Po věky držet tě bude, ta těžce pustí svůj lup! 79 Již pojď! Již moře ti hude k pohřbu. Do hrobu vstup!“ A strhl rybáře k moři rukou, jež osudu tíž a hrůzu měla... Hned boří se břehy, a hluboká skrýš tam zeje, palác Juraty, kde někdy jantarný stál, a mžikem řasami spjatý jak pouty, pevně, že sval ni jeden v těle mu volný, ku skále je přikován ach, pro věky jinoch... Bolný vzdech prsa dme, dokořán zrak třeští, neb s hrůzou zírá na mrtvé Juraty trup, jenž před ním leží... Pak sžírá bol věčný, lačný jak sup mu srdce v prohlubni moře... Nuž proto zoufalý jek jest slyšet velkého hoře, když vichrů bouřící vtzekvztek dme Baltu hluboké tůně a v nový uvrhá žal zas rybáře, ve vod lůně když na mžik byl zadřímal. (Osvěta 1887.)
80
DÍVČÍ ŽALOST.
Zazářila ranní zora, vyšlo milé, jasné slunce, v dvorci ruch už, v polích zpěvy na svém loži dcera domu, mladá, sebou nehnula. Vešel otec do komory, pravil stařec: „DrahéDrahé ditě, ráno už, a ještě ležíš, za tebe kdo bude pleti v zahradě dnes pestrý mák? Ještě ležíš a s tvou matkou radíme se od úsvitu, máme-li tě na ves provdat, v panský dvůr na slunném kopci nebo v město veselé. Mlčí dívka, vejde matka, stará, věrná, plná něhy, zvolá na ni: Aj, mé dítě, 81 ještě spíš? Kdo bude chystat výbavu tvou, nevěsto? Ozvala se dívka bledá: Nevstanu už, drahá máti, připraveno už mé věno, věnec z routy, bílý příkrov, rubáš dlouhý, řasnatý. Otče milý, nač se radit od úsvitu s matkou věrnou? Neprovdáš mě ani na ves, ani v dvůr na slunném kopci, ani v město veselé. Matka moje sprovodí mě tam, kam srdce moje touží, na ten vrch, kde lípa stojí vonných květů, sladkých šeptů, která žal můj celý zná. Pod zem vlhkou uloží mě, plakat bude, vím, ach vím to, celou zimu bude plakat, přijde však zas slunné jaro, horké slzy usuší. Bratři moji koně pásti budou zas a navštíví pak nízký rov můj, plný květů, vrátí též se z cizí země ten, pro něhož láskou mru. 82 Řekněte mu, bratři moji, pod rovem že srdce dříme v úzkém domku z bílých desek, srdce ranou skrvácené zrádné jeho nevěry. Mrtvá že tam leží dívka, zahalená v bílé plátno, vyšívané zlatou nití jeho vlasů, slzami pak skropené jak perlami. Stydnou nohy, ruce, srdce, ještě jednou na mne hleďte, světlo než z mých očí prchne, blíže pojďte, blíže, blíže, poslední ten slyšte vzdech: Vyzkoumat kdo tajnost lásky dovede? Spíš v hlubém lese spočítáte všechno listí, vyčerpáte spíše moře, na dno než jí přijdete! Zmírám krutou jeho rukou, přece po něm v touze volám... Dole tam v té černé zemi nebude mě nic, ach, bolet, než že on zde nestojí! 83 S vámi že mě neuložil v úzký dům, že nezaplakal nad mým rovem otcem, s matkou, naposled že nepohlédl s pláčem v zrak můj hasnoucí... (Květy 1889.)
84
LITEVSKÁ PÍSEŇ.
Stojí lípa, pod ní pramen jasnou šíří zář, dcery slunce na úsvitě myjou si tam tvář. Přišla dívka smutná, sirá, k vodě usedla, žalujíc své krásné oči k stromu pozvedla. Lípo milá, sluncem jasná, kéž tvůj tmavý kmen v otce mého promění se, jenž spí věčný sen. Lípo milá s hvězdným květem, větve zelené kéž se mění v bílé ruce matky milené. 85 Lípo milá, pak by snivý šelest listů tvých proměnil se v šepotání slov, ach, nejsladších. (Památník, vydaný ve prospěch nadace Ad. Heyduka 1887.)
86
JINÁ LITEVSKÁ PÍSEŇ.
Že za les jel jsem ku své dívce, to otec starý nevěděl, prach na rouše a na brůničce však tajemství mé pověděl. Ó nekárej mě, otče starý, dnes přivezu svou nevěstu, hle, hrabe již můj koník jarý, dej požehnání na cestu! Když o půlnocí jsem se vrátil, tu starý otec ještě bděl, byl modlitbou si chvíli krátil, teď v ústrety mi k vratům spěl. A tázal se: Kdo nocí temnou ti, synu, svítil na cesty? – Dvě jasné hvězdy jely se mnou, dvé zlatých zraků nevěsty! (Lumír 1887.)
87
NA LITEVSKÉ MOTIVY.
JARO.
Ženilo se slunce s lunou, s nebes dcerou jedinou, večerní a jitřní hvězda byly jejich družinou. Večernice lože stlala, svítila jim v komoru, jitřenka až do úsvitu stráží stála v obzoru. Odhrnula zlatotkanou koltru ráno, s úsměvem vstalo slunce, naplnilo, září blaha celou zem. A ten úsměv jeho blahý zemi prvním jarem byl, růžový lesk vdechl břehům, v modré vody stříbro lil. 88 Vonné květy volal v luhy sluneční ten blahý svit, lipám vplítal kolem skrání zlatých korun vzácný kmit. Dubům též, těm zasmušilým, v jejichž koších soumrak vlád’, čelenky jak z diamantů na dumavé hlavy klad. A když pnuly bledé vrby slunci ratolesti vstříc, prstýnky jim navlékalo, perle na ně sypajíc.
ČERVÁNKY.
Touhou chorá bloudí luna bledá sinou pouští nebes nezměrnou, láska k hvězdě jitřní klidu nedá, s lůžka slunce pudí nevěrnou. Marná touha! Místo s hvězdou, s mrakem setkala se, úsvit když už mdlý svítat začal, na ni hrozným zrakem z temna mraku osud hledí zlý. Blýskavice kmitají mu v hloubi, rachot hromu z dna se ozývá, sudba neodvratná, plná zhouby, tato slova zahřmí, pomstivá: 89 „Marná na vždy zradná tvoje snaha, všechna tvoje touha nehodná, nikdy lásky nedosáhneš blaha, slunce bledá ženo podvodná.“ Zároveň s tím slovem z temna mraku vyšleh’ blesk a zasáh’ nešťastnou hvězdu jitřní, jež podobna ptáku perutí se nesla stříbrnou. Tryskla krev jí mocným valem z hrudi, bolem nad tím shasla luny zář, východ ale, hvězdnou krví rudý, slunce vítal usmívavou tvář. – (Květy 1889.)
NAD OMŠENOU STŘECHOU.
Nad omšenou střechou stará jabloň kývá, s každé její větve sto se květů dívá, s nejvyššího vršku na ní slavík zpívá. Klokotal ten slavík sladce ve dne, v noci, až vylákal z domu čarodějnou mocí, dceru drahé máti, milenému otci. 90 Dceru modrookou, temnobrvou krásu, s korunou na hlavě dlouhých, hebkých vlasů, plavých jako bledé zlato žitných klasů. Z komory ji lákal, z tiché, tulné, milé, kde ty její ruce povždy k práci čilé zlatem vyšívaly šátky sněhobílé. Do dálky ji lákal ze stinného sadu, zelená kde routa s růží rostla v ladu; – odpusť někdy Pán Bůh černou mu tu zradu! Zalkal starý otec, syny svolal svoje: „Odnesl mi jestřáb potěšení moje! Na koně! Hoj za ním do lítého boje! Přiveďte ji nazpět pod tu starou střechu, aneb ustelte mi 91 v hrobě lože z mechu, by nebylo více vidu mi, ni slechu! Najdete-li v létě ji, pak po pramici kolíbavé vezte moji holubici a před sluncem chraňte větví bělost lící. Bude-li to v zimě, na zlacené sáně posaďte ji, hřejte dechem její dlaně, polibků, ach, tisíc za mě vtlačte na ně!“ Jeli bratři, jeli stepí, tmavým lesem, řinčely jim zbraně, z kopyt ořů, křesem o kameny, jiskry míhaly se vřesem. Jeli, až ji našli v rubáš zahalenou, sedící pod starou lipou pod zelenou, hustě květem hvězdným bílým obalenou. 92 Vidouce tak sestru, hořce žalovali, její bledá líce s pláčem celovali, a zpět v starý dvorec opuštěnou zvali: „Pojď zas pod tu střechu, vlaštovka kde zpívá, v komůrku svou bílou, matička kde sivá pod obrazem svatým slova šepce tklivá!“ Na to milá sestra ruce zalomila: „Kdyby máť jen stěnou třeba promluvila, každé její slovo v kment bych zabalila! Nepůjdu však nazpět, věnec pošlu pouze, a zde plakat budu – vím, že ne už dlouze, – po matičce věrné v nezkojené touze! Jáma vykopána, nade mnou se sklání 93 místo matky lípa, a při větru vání sype na mě květů sladké celování!“
U HLUBOKÉ ŘEKY.
U hluboké řeky plátno bělila, zlatý její prsten vlna shltila. Jel na hnědém koni jinoch jako květ, oči jako hvězdy dívaly se v svět. Viděl pannu bledou, jak se klonila, nad tou temnou vodou ruce lomila. Jeho chmurný osud byl to, že ji zřel, opustil ho Pán Bůh, kolem ní když jel. Když jí hleděl v zraky, točil se s ním svět, srdce náhle v prsou začalo se chvět. 94 „Divukrásný ptáku,“ šeptal jeho ret, „hnízdo tvé v mé hrudi, zanech v blankyt let!“ Řekla: „Vylov z tůně prsten, bude tvůj, a s ním moje srdce, sladký druže můj!“ „Divoká je řeka,“ pravil, „utonu! Pohřeb beze kněze bude, bez zvonů! A já bych radš v sadě dřímati tvém chtěl, abych nad svou hlavou routy, lilje měl. Slyšel bych tvé kroky dole pod zemí, kdybys o mně snila mezi růžemi.“ „Utoneš-li,“ řekla, „dole blaze je, skleněná jak hora tůň tě ukreje. Věčnou hude píseň valný řeky šum, 95 v noci stesk ukrátí skočných bludic tlum.“ Pohled v její zraky – jaký plál v nich čar! Hluboké jak vody lákaly jej v zmar. Lákaly jej mocně, s koně seskočil, a vír divých proudů hned jím zatočil. Chopil ho a shltil, marný zápas byl, utonul a na dně ruce v písek ryl. Jasných očí hvězdy do tmy zapadly, smědé růže lící v sinost povadly. Vzrostla bledá třtina, větrem šeptala, a na břehu matka stará plakala. Řekla: „Znám ty vzdechy, co z té třtiny jdou, lká to mého syna duše nad vodou!“ (Květy 1889.)
96
1628.
Nová Lysá, město věrné víře otců, právům svatým, v úzkostech a strachu dlelo, neboť vypršela lhůta, kterou edikt povoloval v této noci poslední. Bylo obci rozhodnouti, chce-li šíjí podle sklonit před lžibohem, násilím. V noci voj se blížil městu k bráně západní, a dusot vítězů již z dáli hřměl. Hospodine! Celé Čechy pod příkrovem zardouseny ležely, majíce hanbu, kletou družku, podle boku – bylyť beze slávy klesly, jako rabi pod bičem!... 97 Ticho bylo v městě Lysé, prázdno bylo po ulicích, pouze v radnici jak v oulu hučelo to temným hlasem, hukot pak se v píseň měnil, v žalm k smrti truchlivý. Dozněl zpěv a domů brali měšťané se pod své krovy, každý bledý jako přízrak. Za nedlouho ruch však nastal, vozy rachotily k bráně, která vedla k východu. Dlouhou řadou vyjížděli s pláčem muži, ženy, děti, kývajíce ještě domům, jejichž krovy zasmušilé divně začaly se jasnit jako září bludiček. Zatím k bráně na západě valila se cizí chátra, vražda svítila jí z očí, chtivost lupu: „Otevřete, podejte se!“ zvolal vůdce, hrdě prapor zvedaje. Rozlétla se těžká brána, na prahu stál velký stařec, velebný jak prorok dávný, 98 s vousem šedým, v temném rouše, v oku smutek, klid však v tváři, jaký dává důstojnost. Stařec stál před branou vzpřímen, nad hlavou mu na nebesích purpurová plála záře, neboť ve mžiku tom požár nesmírný a neúmorný celé město objímal. Krvavě na vrchy sálal, nebe šlehal, až se rdělo, hučel jako smečka vichrů, sypal jiskry v tmavé lesy, svítil prchajícím v cestu, gigantická pochodeň! Hlasem, který zněl jak bouře v pustých horách, pravil stařec žasnoucímu vůdci vojska: „Město Lysá nepoddá se! většina, hle, jeho dětí k bratrům táhne, slunci blíž! Polska otvírá jim náruč, nový život, volnost kyne mladé síle, která doufá. My však, kteří pod břemenem roků schýleni jsme k zemi, my jsme v městě zůstali. 99 Nedáme však našim vrahůmvrahům, svaté co nám, Bohem dané, volnost naši, naše duše! Popel našich domů mějte, kosti naše hrabte z rumu, zděďte naše prokletí!“ Za praporem sokolským 1887.
100
PÍSEŇ.
Mně zdálo se, po vodě po jasné že jsem plul, snět kvetoucí byl veslem a v plachtu vánek dul. A jak ten člunek houpal se chvějně na vlnách, tak srdce šerou touhou se tenkrát třáslo v snách. A v sinou noc já hleděl a viděl, na břehu že jabloň stála v květu jak báje ze sněhu. Tam čekala, až měsíc ji zlíbá září svou – ach, bolest hnala v oči mi slzu závistnou. 101 Však blíže když jsem připlul, dél nešálil mě klam, ta jabloň byla děvou, ten měsíc já byl sám! A když své vlahé zraky pak v moje vnořila, hned rosných květů divem mou duši plnila. (Lumír 1887.)
102
Z JARA.
Drozd zpívá už v háji, ó zlatý zvuk, pln touhy a něhy, pln sladkých muk! Jak smavá je niva, zelený lán, co šeptá jim tajů ten větrů van! A skřivan teď v bouři svou píseň vznes’ jak pějící hvězda nad temný les. Je slunce, je jaro, je zlatý máj, zas vrátila dávná se snivá báj. 103 Ó jaro, ó máji, jaký to ruch, jak zmlazena země, jak siný vzduch! Jak všude je světlo, jak blaze kol – jen v srdci mém smutek a stesk a bol. Má láska bez lásky tam krvácí, a v hrob ten se máj můj už nevrací! (Lumír 1891.)
104
SMUTNO JE MI...
Smutno je mi, bože můj, jako v poli hruši, tesk a úzkost přebývá v žalostné mé duši. Ptáci aspoň, bože můj, prozpěvují v hruši, ale němo k zoufání je v mé pusté duši. Přeješ slunce, bože můj, osamělé hruši, – nezbývá ti paprslek pro mou temnou duši? 105
MLÁDÍ, MOJE MLÁDÍ.
Mládí, moje mládí, zahozené žití, kéž tě nehty mohu z rumu zpět vyrýti. Zapadlo’s, mé mládí, propadlo’s, mé žití, dejž mi Bůh tvou paměť dlouhým pláčem smýti. Pláčem, krví srdce, ztracené ty žití, aby z hrobu tvého smíru vzrostlo kvítí! 106
JAKO POZDNÍ CHŮDCE.
Jako pozdní chůdce (Bože, bože můj,) bludic vzav za vůdce světlo, jejichž svit v noci mezi stromy v pustém lese kmit’, v beznaději hyne, (Bože, při něm stůj!) zkáza když mu kyne z bařin, v jejichž tmách míhá chorý plamen v horečných jak snách: – tak já v propast žalu (Bože, bože můj,) trudů do přívalu za přízrakem šel. Za mnou žití brána zavřela se, žel! 107 Běda cestě křivé! (Bože, při mně stůj –) Od krbu snad snivé blaho šlo mi vstříc. – Minul jsem je, nikdy nenajdu je víc. 108
HORO, HORO VYSOKÁ.
Horo, horo vysoká, proč mi v cestě ležíš? Vodo, vodo hluboká, proč mi v drahu běžíš? Přes horu bych letět chtěl k duši svojí drahé; oči kéž bych líbat směl, oči její smavé! Proč se, oči, smějete, já když žalem zmírám? proč se jasně skvějete, já když slzy stírám? Horo, kéž jsi hrobem mým, horo s temným lesem; vodo, kéž jsi krovem mým s věčným vln svých plesem! 109 Odpočívat v pokoji, horo, chtěl bych v tobě, dřímat, vodo, ve tvojí vlně, v chladné kobě. Kdyby tam jen svítilo věčné očí světlo, co mě rajsky vznítilo a mě k smrti zhnětlo! 110
POD PORTÁLEM ŠEDÉ KATEDRÁLY.
Pod portálem šedé katedrály lilji v ruce, v říze jako sníh v jasu stála, v plavých vlasech hrály zlaté jiskry, mžely hvězdy s nich. Druhou ruku proti ňadru tiskla, bránit jak by chtěla radosti jasně slunné, aby nevytryskla jako ručej v bujné prudkosti. Jako ve snách srdcí svému děla: „VázoVázo, blahem plná na pokraj, ke rtům žíznícího sklonit chtěla bych tvůj hlubý, šerosladký taj.“ Opodál se zrakem v zemi vrytým bral se bledý, zasmušilý muž, v sebezášti, s ukrutenstvím litým, obracoval v ranách duše nůž. 111 Tiskl také k prsům chvějnou ruku, se srdcem jak ona rozmlouval, proklínaje věčnou onu muku, kterou štván jak biči, ucouval. Pravil: „Šerý, krtkovitý plaze, ryj a hlodej žití kořeny, přervi je, vždyť žehnám tvojí snaze, v rum když modly všechny sbořeny!“ A pak vzdych’: „Ó, srdce, zřídlo žalů, z něhož klidu zmizel krásný lad, – zda by vyrost leknín z tvého kalu, kdyby v dno ti paprsk čistý pad?“ Nehledal, kde ona stála posud, v cudném vděku temných žalů lék... Neviděl jí. Byl tak jeho osud. V jasu stála, v šer on kroky vlek’. (Lumír 1889.)
112
VÍM O BÁJNÉM LESE.
Vím o bájném lese, každý paprslek kde se šerem třese jako polibek. Vím o jednom muži, jenž tam putoval, a pod planou růži sen ho v náruč zval. A v tom sladkém snění jak hvězdný skvost, červánků jak rdění květ mu z srdce vzrost. Vím o jedné duši, která těkala lesní tenkrát hluší, kouzla spřádala. 113 Přilákána vůní uzřela ten květ, čarných očí sluní úsměv jí přelet’! S kořenem to kvítikvítí bujně vytrhla a pak krutě v sítí tůně zavrhla. Trhla srdcem děsná bolest... Zvěděl spáč, veta že po vesně žití, propuk’ v pláč. Vím o pouští žhavé, kam se potácel a kde v noci tmavé zvolna zkrvácel. 114
Ó, CHTĚL BYCH...
Ó chtěl bych, abys tak mě milovala, šíleně jak miluji tě já, tož taká křídla duši mé bys dala, že vznesla by se v jas empyreja. A za sebou by výš’ a výš’ tě táhla v tu idealu cherubinskou říš, po které vždy i na dně rmutu práhla, a v kterou, osudně, ty nevěříš! 115 *** Tvá láska ránu hlubokou a osudnou jak hrob mi vryla v duši, pamětnou těch čistších, bože, dob, jež zašly, jako světlý den v tmu skane beze stop. Ty snadně díš, že dětský sen má kajicnost, však žal, jenž divoce tak ve mně vře, a slz mých skrytý pal, ty žádná rozkoš nezastře i ani démon nezapře, že hřích mě s tebou spjal! A proto, ač jsem oblažen tvou láskou, zapadám přec v záhubu, a zavržen již nezřím ku hvězdám, jež čistá spása oblétá – již cele patřím tmám: vždyť cítím, jak jsme ztraceni, jak z pekel samých temení ta vášeň prokletá! 116
ODŘÍKÁNÍ. Motiv staročínský.
Ve stínu starých sykomorů stála oproti muži žena pobledlá, háj dýchal tiše, večernice plála, a v nyvém vlahé noci zanícení tak mluvíc, žena hlasu pozvedla: Dvě perly poslal jsi mi vzácné ceny, bych přijala je s láskou strastnou tvou, a přece víš, že sňatek už mě víže, že jiný muž mě zove ženou svou! Zde perly tvoje, jdi! Teď spadla tíže mi se srdce... Však ne, ó june, stůj! Dvě slzy ještě vezmi, slzy bolu, že nesetkali jsme se dříve spolu, tvůj bez konce že bude žal – i můj! – (Almanach „Chudobky“ 1896.)
117
ROMANCE O OTROKU CHALIFA HASSANA.
Strojil Hassan, ušlechtilý Aliův syn, bohabojný, jednou vůdcům chrabrých vojů knížecí hod slavný, hojný s nevídanou nádherou. Mísu křišťálnou a zlatou, starobylou, přebohatou, chalifských pokladů pýchu, – památku po předcích svatou, – do komnaty plné smíchu hodovníků rozjařených otrok jeho s krmí nes’. Kráčeje však, uváz’ patou na kobercích rozprostřených, zaklopýt’ a k zemi kles’. Z křišťálu jen střepy zbyly, na koberec skvrny dštily, potřísněn je ušlechtilý Hassan sám na šatu svém. 118 Hosté všichni vyskočili, hrozili a vytasili dýky v hněvu velikém. Byla vřava, neodolal zlobě chalif Hassan sám. Na kolenou otrok zvolal: Pane mocný, jesti psáno: „Tomu ráj, kterému dáno skrotit hněv svůj.“ Pamatuj! Hassan děl po krátkém boji: Pravdu máš, tak psáno stojí. Pominul, viz, hněv už můj. – Řekl jinoch: Ó, můj pane, psáno též je: „Odpusť vinu.“ Jak je psáno, tak se stane, řekl Hassan. Vstaniž, synu, vinu tvou ti odpouštím. – Zvolal jinoch: Milost tvoji Bůh odmění! Psáno stojí: „Dobrodince miluje!“ Pravil Hassan: Hosté moji, jedno slovo z Knihy svaté váží víc než všechny zlaté poklady a křišťály. Drahé památky mne zbavil sluha tento nevšímavý, chybu malou ale spravil velkým z Knihy výrokem. Jinochu, od této chvíle prost jsi pout a ponížení, nejsi více otrokem! 119 Svoboden jsi! Zde je zlato, abys zbroj a koně za to koupit moh’, a prolévati krev za víru, bojovati volný jako vyznavač. (Morava svým Maticím 1897.)
120
OSUD.
Uniknout že možno není osudu, jejž Bůh sám určil, i kdyby ti démon stranil, nebo mocný džin ti sloužil, každý věřící tak ví. Hostem krále Šalomouna, hostem drahým nade všechny, jednou byl v Jerusalemě mladý kníže z Indie. Šalomoun ho skvěle častil, všechny divy chrámu svaté, všechna kouzla vonných zahrad, všechnu domu nádheru ukázal mu žasnoucímu. Z pokladu pak vyňal prsten, na trůn zlatý sedl s hostem, a tak pravil knížeti: „Čarodějný je ten klenot; zatočím-li jím na prstu, viditelným svět se stane 121 jinak neviditelný. Andělé a démonové, džini, zjevy, mátohy, vše, co skryto zrakům lidským, ihned zrakům zjevno jesti čarem toho prstenu. Dej mi ruku! Hleď teď kolem! Rozeznáváš v prázdnu nyní tajuplný duchů svět?...“ Žasl kníže! Zdálo se mu, poprvé že nyní prohled,’prohled’, slepým že byl dosavad. Co tu bylo různých tváří, postav podivných či krásných, pitvorných i půvabných! Pojednou se kníže zachvěl, velký anděl temných zraků, s perutěmi noc jak modrá, plná hvězd a plná tajů, před trůnem se zastavil. Zrak svůj velebný a hlubý, zrak svůj, který udivení velké jevil, na knížete bez pohybu upíral. Šeptem kníže pravil králi: „Neznámá mě hrůza jímá! Děsivý jaký to přízrak Zkázověstný ve své kráse?“ Odpověděl Šalomoun: 122 „Azrael“„Azrael to, anděl smrti, ten, co do věčnosti volá duše lidí před soud Boží!““ Kníže třásl se a pravil: „Stále na mě zírá, zírá, divný mráz mi tělem jde! Zdá se mi, jak by mě hledal, není jist, že poznává mě, uniknouti ještě lze mu! Králi, prokaž mi teď lásku! Některému z džínů mocných rozkaz dej, neb démonů, rychlostí aby mě blesku dones’ domů na svých křídlech, do Indie, vlasti mé.“ Stalo se, jak přál si kníže, na perutě vzal jej démon, do Indie tak jej rychle donesl, že dřív tam přišel, do trávy než granát spadl s větve, s níž jej vítr střás’. Šalomoun však Azraeli, kloně se mu, takto děl: „Proč jsi udiveně hleděl na knížete, anděli?“ Odpověděl anděl králi: „„Jak jsem jinak mohl hledět, vesmíru když Pán mi velel, abych duši toho muže v Indii vzal, přived ji? 123 V Indii! A seděl s tebou v městě tvém, v Jerusalemě! Proto byl jsem udiven.““ – Řekl tak a bleskem letěl za knížetem, který právě v paláci svém skonával. Chvátaje, by smrti skryl se, padl, poranil se zbraní, po boku již ostrou nosil. Odňal tedy anděl smrti duši jemu v Indii. – 124
PERLA. Podobenství.
Byl člověk, který měl drahocennou perlu. Když plul po moři, upustil ji a spadla na dno propasti. Vzal nádobu a jal se čerpati vodu, kterou vyléval na břeh. Bůh moře mu pravil: Kdy vyčerpáš všechnu tu vodu? – Kdybych měl zemřít námahou, odpověděl, nedám se odstrašiti.... Bůh moře, znaje upřímnost těch slov, vytáhl perlu z moře a vrátil mu ji.
Tak vypravuje dávná na Východě báj: Byl jeden člověk, jenž měl v noci věštný sen, že v moři, v naznačeném místě, v propasti se skrývá zářná perla ceny zázračné. A ráno vstal a jal se vodu čerpat hned a vylévat ji z moře na břeh do písku. A bez únavy tak se trudil, namáhal až do úpadku. Mnozí zastavili se a tázali, co činí, a pak smáli se, 125 když slyšeli, jaký to divný účel má, a mnozí láli zas a uráželi jej, neb myslili, že z nich si tropí pouze žert; však někteří docela zbledli závistí a byli by jej rádi v propast uvrhli, když myslí kmitlo jim, že nalézti by moh’ snad přec tu vzácnou perlu zářnou v pěně vod. On nedbal však ni záští, ani posměchu a trudil se a trudil, noc až padala na zdřímlou zem, na moře v temnu šumící a nepokojně, marně hledající klid. Tu vynořil se náhle z černa bílý zjev jak měsíc luzný a jak úsměv líbezný. To jeden z dobrých duchů mořských hlubin byl a v tichu noci oslovil tak člověka: „Znám upřímnost tvé snahy cíle dosáhnout, jenž nemožný je bez pomoci nadlidské. Po čem se člověk marně trudí, – možno nám mu za odměnu darem dát.“ – Tak pravil zjev a položil mu onu vzácnou perlu v dlaň... Vy všichni, kteří trudíte se na cestě po idealu, dbejte na tu starou báj a nechte kolem jdoucí smáti se a lát, ta perla z hlubin, věřte! bude dána vám. 126 JSOUŤ SLOVA DÝM.
1. Ó, Bože mocný, veď mne v lásky plameny; je láska k Tobě vším, neb Tebe chápati, kdo by to dovedl? a mluvit s Tebou mluvou Tvou, nedáno člověku. Šept nejprostší však dojde Tvého sluchu, když z duše šel, ne pouze ode rtů. 2. Bylo to v Mekce ráno, ještě za šera, když v davu starý pastýř stál a před Kábou se takto pomodlil: 3. „Můj Pane,“ řekl, „zjev Svou zářnou tvář, bych potěšen byl, neboť toužím po Tobě, a veď mne do síně, kde dlíváš, budu sluhou Tvým! Před trůnem Tvým Ti prostru koberec a s obuvi Tvé snímat budu prach, jenž na ni padá, kráčíš-li hvězdami. Když ret Tvůj sprahne vedrem slunce, Tvého otroka, podám Ti doušek mléka koz, jež pasu na horách. Vezmi mne v službu Svou, neb miluji Tě, Pane, a toužím strastně být ve službě Tvé!“ 127 4. Tak modlil se a uslyšel to kolem dav, a vypudili starce z chrámu a hrozili mu smrtí. Utekl se k nohám Proroka, jenž s prvním zory zábleskem se k svaté Kábě bral. 5. A Prorok vyslechl jich žalobu, s úsměvem dobrým ruku vztáh’ na starce ochranu a pravil lidu: 6. „V úctě ustupte a před Kábu hned pusťte poutníka! Ze svatyně jej vyhnat? Pravím vám, kdekoli stojí, vždy jest v svatyni, neboť v taj živé lásky vešel po hrdlo! Ta modlitba, jež pohoršila vás, je Bohu libá, srdce vyslovilo ji, nikoli ret. Ne slova, ale vůle tvoří modlitbu. Co slovo? Pouhý dým! A jiskra platí jen, ta matka mocných požárů!“ 7. A Prorok, jehož mysl pronikala nebes hloub, klek’ s nevědomým starcem před Kábou. Něm, v podivení velkém zůstal dav. 8. Ó, milovaný Bože, veď mne v lásky taj a dej, by ve mně jiskra mocný požár vznítila! –
(Lumír 1898.)
128
V ZADUMÁNÍ.
Když v letě chodil jsem kol rév ve velké zahradě, tu ráno kdys nad tajem rostlinným jsem zamyšlen si pravil takto: „Réva tato zde, tak radostná, jest ona něčím v pravdě o sobě, či pouze zjevem jest, snem pouze v slunci, snem, jejž Něco sní, co bylo dřív než ona a co zůstane, až pomine ta radost zelená? Ó, zajisté, co v pravdě jest a ne se pouze zdá, to tajuplné její Co a Proč, je v Neznámu, jak v temnu podzemí jsou její kořeny, a z toho vzešla, sluncem vábená... A jak ta réva klíčí z neznámého tajemství, tak člověk z duchovnosti, z tajů tedy též, se jeví osobností svou, je v slunci snem, v tom slunci, které někdy navždy zapadne!... Jest jak ta réva zjevem svého Proč, však vlastní jeho Já jest v hloubi tajemství Čím více tedy žije v zjevu jen, tím dál 129 od svého Já se chýlí... Jest blažen tedy on, jenž od sebe jak obnošený šat vše odvrhl, co stvořeno, až významu už nevidí v té dvojí posléz náhodě, jíž zrozením a umíráním zovem... Zůstane mu pak to pravé, věčné jeho Já, jež obsaženo jest v tom taji, odkud vyšlo, který jesti Vším.“ Tak zadumal jsem se v té velké zahradě u svěžích rév, politých červánkem, a mimoděk jsem hleděl k východu, z jehožto bran se slunce vznášelo a v mysl mou se podobenství lilo Džalal-ud-dínovo: „Byl jednou muž, jenž svaté touhy pln šel k domu Milovaného a zaklepal na dvéře světu povždy zavřené. Hlas tázající zazněl z tajů bezdna a hlas ten pravil: Kdo zde zaklepal? A řekl poutník, bludem posud zaslepen: Ty znáš mne, Milovaný, jsem to já! – Hlas odvětil: Ty? Není místa zde pro Mne a tebe! – A dvéře uzavřeny zůstaly... Tu milující smutně odešel na divou poušť a zůstal v samotě po celý dlouhý rok a zahloubal se v sebe naprosto, a modlil se a poznal posléz, co jest pravé Já. A nyní opět šel a opět zaklepal na dvéře uzavřené Milovaného, a opět hlas se tázal: Kdo zde zaklepal? 130 A pravil poutník vytrženě: Jsi to Ty!... Tu ihned dvéře otevřely se...“ Tak dumal jsem v té velké zahradě, když kolem rév jsem ráno šel... Ó, dvéře pro mě posud zavřené, zda někdy rozlítnou se mi ty vaše veřeje? – – (Almanach dámského odboru Ústř. Mat. Š. pro Prahu 1897.)
131 OBSAH.
Na Sinaji1 Kam, Pane, kráčíš?8 Pes14 Jeřabina27 Romance31 Romance45 Pan Ronan a Korrigan47 V staré Litvě52 Litevská ballada67 Jurata70 Dívčí žalost81 Litevská píseň85 Jiná litevská píseň87 Na litevské motivy: Jaro88 Červánky89 Nad omšenou střechou90 U hluboké řeky94 162897 Píseň101 Z jara103 Smutno je mi105 Mládí, moje mládí106 Jako pozdní chůdce107 Horo, horo vysoká109 Pod portálem šedé katedrály111 Vím o bájném lese113 Ó, chtěl bych115 Odříkání117 Romance o otroku chalifa Hassana118 Osud121 Perla125 Jsouť slova dým127 V zadumání129
E: dp + sf; 2002 [132]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Unie
(Nákladem České grafické akciové společnosti Unie. Tiskem Unie v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+132