PERLA.

PERLA. Podobenství.
Byl člověk, který měl drahocennou perlu. Když plul po moři, upustil ji a spadla na dno propasti. Vzal nádobu a jal se čerpati vodu, kterou vyléval na břeh. Bůh moře mu pravil: Kdy vyčerpáš všechnu tu vodu? – Kdybych měl zemřít námahou, odpověděl, nedám se odstrašiti.... Bůh moře, znaje upřímnost těch slov, vytáhl perlu z moře a vrátil mu ji.
Tak vypravuje dávná na Východě báj: Byl jeden člověk, jenž měl v noci věštný sen, že v moři, v naznačeném místě, v propasti se skrývá zářná perla ceny zázračné. A ráno vstal a jal se vodu čerpat hned a vylévat ji z moře na břeh do písku. A bez únavy tak se trudil, namáhal až do úpadku. Mnozí zastavili se a tázali, co činí, a pak smáli se, 125 když slyšeli, jaký to divný účel má, a mnozí láli zas a uráželi jej, neb myslili, že z nich si tropí pouze žert; však někteří docela zbledli závistí a byli by jej rádi v propast uvrhli, když myslí kmitlo jim, že nalézti by moh’ snad přec tu vzácnou perlu zářnou v pěně vod. On nedbal však ni záští, ani posměchu a trudil se a trudil, noc až padala na zdřímlou zem, na moře v temnu šumící a nepokojně, marně hledající klid. Tu vynořil se náhle z černa bílý zjev jak měsíc luzný a jak úsměv líbezný. To jeden z dobrých duchů mořských hlubin byl a v tichu noci oslovil tak člověka: „Znám upřímnost tvé snahy cíle dosáhnout, jenž nemožný je bez pomoci nadlidské. Po čem se člověk marně trudí, – možno nám mu za odměnu darem dát.“ – Tak pravil zjev a položil mu onu vzácnou perlu v dlaň... Vy všichni, kteří trudíte se na cestě po idealu, dbejte na tu starou báj a nechte kolem jdoucí smáti se a lát, ta perla z hlubin, věřte! bude dána vám. 126 JSOUŤ SLOVA DÝM.
1. Ó, Bože mocný, veď mne v lásky plameny; je láska k Tobě vším, neb Tebe chápati, kdo by to dovedl? a mluvit s Tebou mluvou Tvou, nedáno člověku. Šept nejprostší však dojde Tvého sluchu, když z duše šel, ne pouze ode rtů. 2. Bylo to v Mekce ráno, ještě za šera, když v davu starý pastýř stál a před Kábou se takto pomodlil: 3. „Můj Pane,“ řekl, „zjev Svou zářnou tvář, bych potěšen byl, neboť toužím po Tobě, a veď mne do síně, kde dlíváš, budu sluhou Tvým! Před trůnem Tvým Ti prostru koberec a s obuvi Tvé snímat budu prach, jenž na ni padá, kráčíš-li hvězdami. Když ret Tvůj sprahne vedrem slunce, Tvého otroka, podám Ti doušek mléka koz, jež pasu na horách. Vezmi mne v službu Svou, neb miluji Tě, Pane, a toužím strastně být ve službě Tvé!“ 127 4. Tak modlil se a uslyšel to kolem dav, a vypudili starce z chrámu a hrozili mu smrtí. Utekl se k nohám Proroka, jenž s prvním zory zábleskem se k svaté Kábě bral. 5. A Prorok vyslechl jich žalobu, s úsměvem dobrým ruku vztáh’ na starce ochranu a pravil lidu: 6. „V úctě ustupte a před Kábu hned pusťte poutníka! Ze svatyně jej vyhnat? Pravím vám, kdekoli stojí, vždy jest v svatyni, neboť v taj živé lásky vešel po hrdlo! Ta modlitba, jež pohoršila vás, je Bohu libá, srdce vyslovilo ji, nikoli ret. Ne slova, ale vůle tvoří modlitbu. Co slovo? Pouhý dým! A jiskra platí jen, ta matka mocných požárů!“ 7. A Prorok, jehož mysl pronikala nebes hloub, klek’ s nevědomým starcem před Kábou. Něm, v podivení velkém zůstal dav. 8. Ó, milovaný Bože, veď mne v lásky taj a dej, by ve mně jiskra mocný požár vznítila! –
(Lumír 1898.)
128