Ó, CHTĚL BYCH...

Ó, CHTĚL BYCH...
Ó chtěl bych, abys tak mě milovala, šíleně jak miluji tě já, tož taká křídla duši mé bys dala, že vznesla by se v jas empyreja. A za sebou by výš’ a výš’ tě táhla v tu idealu cherubinskou říš, po které vždy i na dně rmutu práhla, a v kterou, osudně, ty nevěříš! 115 *** Tvá láska ránu hlubokou a osudnou jak hrob mi vryla v duši, pamětnou těch čistších, bože, dob, jež zašly, jako světlý den v tmu skane beze stop. Ty snadně díš, že dětský sen má kajicnost, však žal, jenž divoce tak ve mně vře, a slz mých skrytý pal, ty žádná rozkoš nezastře i ani démon nezapře, že hřích mě s tebou spjal! A proto, ač jsem oblažen tvou láskou, zapadám přec v záhubu, a zavržen již nezřím ku hvězdám, jež čistá spása oblétá – již cele patřím tmám: vždyť cítím, jak jsme ztraceni, jak z pekel samých temení ta vášeň prokletá! 116