POD PORTÁLEM ŠEDÉ KATEDRÁLY.

POD PORTÁLEM ŠEDÉ KATEDRÁLY.
Pod portálem šedé katedrály lilji v ruce, v říze jako sníh v jasu stála, v plavých vlasech hrály zlaté jiskry, mžely hvězdy s nich. Druhou ruku proti ňadru tiskla, bránit jak by chtěla radosti jasně slunné, aby nevytryskla jako ručej v bujné prudkosti. Jako ve snách srdcí svému děla: „VázoVázo, blahem plná na pokraj, ke rtům žíznícího sklonit chtěla bych tvůj hlubý, šerosladký taj.“ Opodál se zrakem v zemi vrytým bral se bledý, zasmušilý muž, v sebezášti, s ukrutenstvím litým, obracoval v ranách duše nůž. 111 Tiskl také k prsům chvějnou ruku, se srdcem jak ona rozmlouval, proklínaje věčnou onu muku, kterou štván jak biči, ucouval. Pravil: „Šerý, krtkovitý plaze, ryj a hlodej žití kořeny, přervi je, vždyť žehnám tvojí snaze, v rum když modly všechny sbořeny!“ A pak vzdych’: „Ó, srdce, zřídlo žalů, z něhož klidu zmizel krásný lad, – zda by vyrost leknín z tvého kalu, kdyby v dno ti paprsk čistý pad?“ Nehledal, kde ona stála posud, v cudném vděku temných žalů lék... Neviděl jí. Byl tak jeho osud. V jasu stála, v šer on kroky vlek’. (Lumír 1889.)
112