PES.
Snivých lotosů, ó země,
země krasších ještě květů,
květů svatých: slitování,
odříkání, nezištnosti, –
jaký obdiv budíš ve mně,
země Hindů! Duše v letu
k veletokům poesie
spěchá tvé a toužíc sklání
rety v tůň, jež tolik hostí
hlubých krás, a prahnouc pije!
Jako moře beze břehu
Mahabharata je báseň;
kdo ji čte, dí slovo staré,
lepším jest, než přede čtením:
v tvrdých nítí měkkost, něhu,
v hrdých svatou bohů bázeň,
chudý bohatším se stane,
z duší mizí vše, co charé,
nesmírné té básně pěním,
chorým lék z ní v mysl skane.
14
Krůpěj jednu z toho toku,
jako slzu čistou, vřelou,
přináším zde. Vyprávěti
bude mi, jak po skončení
války dlouhé mnoho roků,
která krví zemi celou
zbrotila, a kterou vedli
Bharatovi vnuci, děti
mezi sebou bez umdleníumdlení,
vítězové větší svedli,
vítězství než všechny boje,
které byli bojovali:
překonavše samy sebe
odřekli se korun, slávy,
zanechavše trůny svoje
do samot se utíkali,
mysl k bohům obrátili.
Větší váhu pro ně nebe
mělo nad zem a ráj smavý
Indrův, o němž zbožně snili.
Vítězové, pět jich bylo,
syny Panda byli krále:
Indhyštyra, slunce spásné,
rodu štít to nejslavnější;
Bhima, jehož srdce snilo
o zápasech neustále,
blíženců dvé, Sahadeva
s Nakulou, dvě hvězdy jasné,
Ardžuna, všech nejšťastnější,
neboť jemu lásku děva
15
nejčistší, jak lotos snivá,
spanilá jak luna plná,
darem skytla, velkou, věčnou,
Dranpadý, dceř kralů slavných.
Věrně s bratry, trpělivá
snášela, když sudby vlna
náhle je v dno bídy smetla
změnlivostí nebezpečnou.
Avšak k nim do sídel dávných
přízeň zlatým ptákem létla,
bohů přízeň všemohoucí,
přízeň, která slávu velkou
konečně jim na skráň kladla.
Indhyštyra, vítěz světlý,
povstal na prestolu, stkvoucí
korunu sňal, pravil: „Mělkou
všechna zdá se světa sláva
tomu, jemuž v duši padla
jiskrou svatá touha, zkvetly
rajské sny, jež Indra dává.
Klíčí sny ty v duši mojí,
velkou mám tu touhu v sobě,
proto v poušť chci odejíti.
Poraženi vrazi práva,
posečeni v tuhém boji;
smířeni jsou v blahé době
živoucí, a pochováni
padlí v seči. Mohu jíti
odsud volně. Bohům sláva,
povinnosti vykonány!“ –
16
Takto pravil Indhyštyra,
sestoup’ s trůnu, říši svoji
mužům do rukou dal mladším,
kteří ještě zraky měli
plny vidin, kterým víra
v štěstí zemské byla zbrojí
v klamném žití. Indhyštyra
s bratry svými ale sladší
hledal těchu. Z města spěli
v poušť, kde všechna marnost zmírá!
Dleli v poušti v rozjímání.
Indhyštyra pravil k ránu
jednou, sedě pod palmami:
„Indrův ráj na hoře Meru
metou naší. Moje zdání,
bratři, jest, že nebes bránu
samochtě lze dosáhnouti.
K čemu věk zde čekat, věru,
na smrt línou? Můžem sami
přikročiti bez ní k pouti.“
Ardžuna mu odpověděl:
„Pravdu máš, čas všechno ničí.
Předejdem ho. Vyhledejme
smrt, jež jinak lidi hledá.“
Při tom na Dranpadý hleděl,
chvěje-li se. Ta však vztyčí
klidně hlavu, v očích ráje
úsvit měla. S ňader sejme
z květů zdobu, krásná, bledá,
první hledá cestu z háje.
17
Usmáli se bratři blaze,
úsměv byl na jejich tváři,
světlý jako na blankytě
labuť bílá. Vyšli z háje,
sřadili se na své dráze,
druh za druhem podle stáří
kráčeli. Šel Indhyštyra
v čele, Ardžuna pak hbitě,
za ním Bhima, v patách maje
blížence. Řad uzavírá
Dranpadý jak lotus lepá,
luzná jako zora smavá.
Na pouť tak se šest jich dalo –
avšak ne, jich sedm bylo:
neboť věrný pes, jejž slepá
láska pudí, v klus se dává,
s nimi jde, jich neopouští.
Tak jich sedm tedy bralo
cestou se, kam slunce dštilo
smrtný znoj v nesmírné poušti.
Dlouho šli a každým krokem
větší děs spatřily zraky
v kraji smrti. Na východě
konečně se hora Meru
zjevila jim. Strmým bokem
z pouště čněla, hlavu v mraky
nořila, jež ráje blahé
bohů nese. V němé shodě
poutníci teď v matném šeru
vzruší se a k metě drahé
18
novou silou dychtí, chvátí.
V spěchu tom však náhle zbledne
Dranpadý, hle, k zemi padne,
nedýšou již ústa vonná.
Velký žal tu bratry schvátí,
Bhima ruce k nebi zvedne,
zvolá tak: „Proč, bozi, klesla
před cílem, proč čistá vadne
jako lotus mrazem, ona,
bez viny jež žití nesla?“
Pravil na to Indhyštyra:
„Ardžunu nad samé nebe
milovala. Zaplatila
něhyplný hřích svůj smrtí.“
Pravil tak a nezastírá
tvář si v smutku. Kolem sebe
nehledí, neb v srdci stále
velký cíl mu tane, síla
svatých snah ves bol tak drtí.
Za ním bratři kráčí dále.
V krátce však se v písek svalí
Sahadeva. Bhima vzkřikl:
„Němý byl a moudrý! Přece
klesl zde, ó těžká chvíle!“ –
„„Věrný byl a v ctnosti stálý,
přece hřích mu v duši vnikl!
Že jest moudrý, příliš věděl,““
tiše Indhyštyra vece,
„„proto nedosáhl cíle,
spokojen, že na se hleděl.““
19
Nedomluvil ještě, k zemi
Nakula když padl, dusil
marně pláč svůj. Ležel nyní
bled a mrtev. Bhima zvolal:
„Dokonalý mezi všemi,
ejhle, on též zemřít musil!
Krásný byl jak někdo z bohů,
jako květ on neměl viny!“
Indhyštýra bol svůj zdolal,
zastavuje na mžik nohu
takto pravil: „Chybil přece!
Krása vlastní v klam jej vedla,
mnil, že vše, co krásné není,
cenu tratí. Dluh teď splatil
za svůj omyl!“ – Bhima před se
temně zíral, tvář mu zbledla,
v nový výkřik propuk’ v děsu:
Ardžuna byl v tichém snění
dech vypustil, život ztratil,
zemřel tiše beze hlesu.
Bhima s pláčem zažaloval:
„Srdce, proč jsi puklo zlaté?
Nebylo na tobě stínu!
Ústa tvá pravd byla zdrojem!“
Indhyštyra odporoval:
„„Přece slovo jednou klaté
z úst mu vyšlo! Mžiku pýcha
způsobila jeho vinu!
Jediným, děl, zničím bojem
naše vrahy! Chlouba lichá!
20
Nedůstojno bohatýra
soky svoje snižovati.
Skvrnu malou velká duše
jeho nyní právě smyla.““
Dále spěchá Indhyštyra,
Bhima však mu roucho schvátí
křečovitě, leží v prachu.
„Umírám, hle,“ pravil hluše,
peruť„peruť smrt proč přelomila,
kterou v silném vzpřáh’ jsem vzmachu?“
Pravil na to bratr jeho:
„Lnul jsi, drahý, srdcem více
k sladkostem tohoto světa,
bohatýru než se sluší,
který vzpírá ducha svého
k letu v nebe. Lehké sice
chyby tvoje, přece byly
na závadu. Proto meta
blízká tak tvé jasné duši
uniká ti v této chvíli!“
Domluvil a dále kráčí,
nyní sám už, Indhyštyra,
věrný pes jen za ním běží.
Totě vše, co zbylo králi
z milovaných. Tvář nemáčí
slzou přece, ač se svírá
srdce bolem, k pláčí svádí.
Neohlíd’ se; tam, kde leží
hora Meru (prostor malý
loučí ho jen), vichrem pádí.
21
Mety posléz Indhyštyra
dosáh’ svaté: nyní stojí
u bran, které v nebe vedou,
všechno tuší blaho ráje,
všechnu krásu. V dráhu zírá,
která bránu s rájem pojí,
vidí plát tam místo plamů
v zlatých lampách zorou bledou,
sladkou jako jitro máje,
celou duhu drahokamů.
V čaroslavném tomto svitu
zjeví se mu Indra náhle.
Indra mocný, který plní
světy rachotem svých hromů,
stojí hvězdný v luzném třpytu,
zrak pln lásky neobsáhlé
upírá na Indhyštyru,
hlasem, jehož zvuk se vlní
jako šumot věštných stromů,
zvolá: „Vejdi v luhy míru!“
Králi slzy však, jež dusil
cestou v ráj, teď tekly lící,
Indrovi když takto pravil:
„Vzývám milost jasných bohů!
Pískům zůstavit jsem musil
bratry i tu holubici,
která nad jitřenku krasší.
Bez nich ráj by pro mě zbavil
všech se čarů! Bez nich nohy
nepošinu v luhy blažší!“
22
Indra praví: „Bratry svoje
s Dranpadý zde v domě blaha
zbaveny jich těl a v slávě
najdeš opět v krasším vzkvětu!
Indhyštyro, ctnost je tvoje
velká tak, že marně sahá
mocným hrotem smrt na tebe!
Aureola na tvé hlavě
vychází ve hvězdném vznětu!
Živý, s tělem vejdi v nebe!“
„Pane,“ pravil Indhyštyra,
„hlediž, pes můj přišel se mnou.
Miloval mě, se mnou jídal,
zůstavit jak teď ho mohu?“
Mocný vládce všehomíra
odvětil mu: „„V zemi temnou
ať se vrátí tvář ta němá.
Stvořen byl, aby tě hlídal –
avšak teď jsi jeden z bohů,
ceny již pro tebe nemá.“nemá.““
Zvolá král: „Ó, všemohoucí,
tvrdým v nebi mám se státi?
Lásku než bych zapřel k tvoru,
který mi kdy milým býval –
raděj odřek’ bych se stkvoucí
slávy, jež mi ráj chce dáti!“
Slyšel Indra, svraštil čelo,
vyšleh’ blesk mu z hlubých zorů,
na krále se přísně díval,
přísně ode rtů tak znělo:
23
„Nečistý jest tvor ten, v nebe
nevejde, toť možné není!
Zůstav psa. Tak jednat sluší.“
Pravil král: „Vždyť stojí psáno:
Běda tomu, jenž od sebe
odpuzuje v zatvrzení
bytost, jež ho vzývá s prosbou!
Páše hřích na vlastní duši
rovný vraždě. – Není dáno
srdci mému, abych s hrozbou
odehnal to zvíře věrné,
které, hle, se tulí ke mně!
Nemá přátel, bez naděje
mimo mě jest. Nuže, tedy,
slasti nebes nedoměrné,
vzdávám se. Však klidno ve mně.“
Indra zvolá: „Slova marná!
Zanech psa. Tvé srdce chvěje
slabostí se teď a hledy
vlhké jsou? – Kde pevnost zdárná
tvoje jest, jež bledé trupy
bratří tvých tam v poušti žhavé
zanechala v spěchu k spáse?
Dranpadý a bratry svoje
zůstavil’s, a nyní úpí
srdce tvé? Ty k zemi tmavé
vrátíš se? a k vůli tvoru
nízkému tvá duše vzdá se?
Bojoval’s přec krutší boje,
rajskou než jsi dosáh’ horu!“
24
Odvětil tak Indhyštyra:
„Mrtvi v poušti klesli bratři,
mrtva Dranpadý, a vrátit
nelze nebožtíkům žití;
proto dál jsem spěl a víra,
opět v ráji že je spatří
oči moje, tolik síly
dala mi, že moh’ jsem chvátit
cíli vstříc. Kdyby však vlíti
možno bylo dech zas čilý
v mrtvá prsa, byl bych jistě
pomoc hledal. Víš to nyní,
proč jsem nezastavil kroky.
Indro svatý, z lidských hříchů
v ohavnosti předním místě
tyto stojí těžké viny:
Prosícího v zoufalosti
neslyšet, slz jeho toky
odbývati v hrdém smíchu.
Nebo v divé sběsilosti
ženu zabít, která kojí,
nebo loupit, pálit, plenit,
aneb tomu ukřivditi,
z dávna jenž nám přítel věrný.
Avšak věz, když s losem v boji
zvítězil kdo, nezdar změnit
v štěstí doved, jež ho blaží,
posledního ale z druhů
zapírá pak, – věř, ten černý
jeho hřích že stejně váží!“
25
Domluvil a k psu se sklání,
aby pohladil mu hlavu. –
Změní pes se, tvář mu v tváři
Dharma stojí bůh, jenž v moci
žití má a umírání,
chránce práv a svatých mravů;
pohnutí se v zracích chvělo
bohu, který žití zmaří
pouhým vzhledem tmavším noci,
s hrozných rtů však sladce znělo:
„Indhyštyro, reku pravý,
který’s míval slitování
v každé době s každým tvorem,
věčně bude tobě pláti
aureola svaté slávy!
Pro tvé krásné smilování
s psem, jenž lízal prach s tvé nohy,
vyvolen si věčných sborem:
výše blahých budeš státi,
na prestol pojď, – mezi bohy!“
(Světozor 1888.)
26