JURATA.

JURATA. Litevská pověst.
Když vichr bouří a duje do Baltu, divosti pln, až horou strmí a ssuje se spousta zpěněných vln, – tu výkřik zaznívá z tůně, vod řvoucích proniká val: toť rybář tak upí v lůně těch temných podmořských skal, k nimž přikován, trpět musí, až osud vejde s ním v smír. A jantaru velké kusy, jež točí a hltá vír, jsou trosky zámku, jejž kryla hlaď moře... Života sen tam sladký Jurata snila, až v onen osudný den, když, láskou k rybáři jata, v bouř divou změnila klid svůj blahý a vášeň klatá jí božský ztemnila vid. 70 To den byl smutný, ač slunný, k Juratě když vnikla zvěst, jak smělý smrtelník juný tu záhubnou strojí lest, že sítě do moře hází a vražedných udic hrot a smrti dráhu tak razí v klín svatých, dřímavých vod. Jurata hněvem se chvěla, bol rozryl jí duše hloub, a vášní bledá, tak děla, o zlatý opřena sloup na zářivém stojíc trůnu: „Ples přestaň i chorovod! Žal trhej harf vašich strunu! Msta volá na povrch vod! Za smělost, tak se nám rouhat, trest najde, to přísahám! Před smrtným nebudu couvat, nuž, výhost i studu dám: sem sladkým zlákám jej zpěvem, odhodím bohyně pych, a vábným zmámím jej zjevem, lží slibných úsměvů svých – pak mohutným loktů stiskem jej zardousím v náručí! Až zor mu zasypu pískem, pak smích váš ať zazvučí!“ Tak končí krutá Jurata za jásotu vodních žen; loď z perel, jantaru, zlata 71 ji nese na slunný den, a krásně zasvítí moře jak ráno, vděků když pln, při smavé, růžové zoře bůh světla noří se z vln. Jak měsíc bílými mraky plá závojem její tvář, rybáři míhají zraky, tak slunná line s ní zář! A sladce do srdce hloubi hlas její, ptáčete zpěv, mu vniká, an ladně snoubí se s šepotem mořských děv, a s lodě k němu se nese pln hudby, něhy a tuh, a jako strachem se třese, když takto vane mu v sluch: „Ó sestup se skály dolů, v mé náručí, drahý, spěj, ty’s příčinou mého bolu, nuž celou bídu mou znej! Po tobě pod vodou nyju, jsemť šťastna, když vidím tvou tvář, a nehty v ňadra si ryju, když slunce shasíná zář a tma tě halí, tvé kroky když tratí se dálavou, a moře hluboké toky zas šumí mně nad hlavou, tam dole v jantarné síni, kde mukou mi každá noc, 72 kde bohy z krutosti viní mé srdce, čarovnou moc že tobě k trýzni mé dali, jenž neznáš snad lítosti? Vždyť zraky tvé klid mi vzaly, vždyť svrhl’s mne s výsosti mé božské, nadlidské pýchy v prach smrtelné poroby! Však ne, můj nářek jest lichý, jest konec mé choroby! Ty, spáso, kloníš se ke mně! V tůň se mnou se ponoříš? Kde vody šeří se temně, tam tajemných divů říš, tam spolu budeme šťastni, ty v boha se proměníš! Já vůle vzdávám se vlastní, ty láskou mi odměníš!“ Tak končí lstivá Jurata a vzpíná ruce mu vstříc, a vzplane vášní jak vzňata, a slza rosí jí líc. Rybáři srdce se chvěje ach, tušením sladkým tak, se skály k Juratě spěje a v zraky jí noří zrak; a duše tak vřelá září, tak čistá mu ze zorů, že pouhým pohledem zmaří 73 lesť klamnou, již ze vzdoru a zášti spředla Jurata o pomstě své dumajíc, a láska střela jak zlatá jí duší pronikla; líc jí bledla, s lodi se vrhla jak šílená prchajíc, a k sobě mocně jej strhla tak v úzkosti zvolajíc: „Ó zpátky! Loď má je kletá, smrt kyne ti s paluby, jen krok a po tobě veta, tam spěl bys do záhuby! Já lásku pouze ti lhala, ach, promiň úskok můj; lež hle, láska pravdou se stala, ó rci, že věřit mi chceš! Ty zůstaň, drahý, na zemi, já opustím modrou hloub, svůj zámek s poklady všemi, svůj trůn a zlatý ten sloup, kde žezlo visí mé říše, jež tvoří pohodu, bouř. Zde s tebou žíti chci tiše, víc váží krbu mi kouř, jenž k nebi z chaty tvé stoupá, než bohatství nezměrné, jež moře na vlnách houpá a v prohlubni bezměrné. Víc, muži, miluji tebe a očí tvých čarný kmit, 74 než bohy, celé jich nebe, než žití a slunce svit!“ Tak zvolá s pláčem a padá mu k nohám, on zvedá ji, klam prominut hned i zrada a milenci spěchají do chaty, kde čeká je štěstí, kde zapomínají svět, kde blaho bez konce věstí jim polibky dštící ret. A krvavé slunce kloní se zdmutým peřejím v klín, mlh závoj břehy juž cloní, loď v truchlý halí se stín, bez královny plujou děvy zpět pod vodu v siry dům, smích jejich umlk’ i zpěvy, pláč v moře mísí se šum. Však ráno loučí Jurata se s chotěm na skále zas: „Ač slova slibu jsou svatá, přec rušit je přišel čas! Ach, nemohu na vždy dlíti zde s tebou! V dům musím zpět, neb nutno před bohy skrýti své blaho, duše mé vznět! Leč přijdu co večer k tobě, do rána budu vždy tvou, tak bohův uniknem zlobě. Buď zdráv! Juž vlny mě zvou 75 do hloubi, v živel můj vlastní, toť osudu mého moc! Jak spolu budem zas šťastni, až hvězdná vrátí se noc!“ Tak zvolá. Bělostné řízy jen ještě mihne se lem na vodách... Jurata zmizí jak vidina stvořená snem; a smuten, kořist své touhy, na skále rybář je sám, a čeká celý den dlouhý a slouchá šplounavým hrám vln mořských, loudavým krokem až slunce sléz kráčí k nim, by žízeň svou hlubokým lokem si hasilo před spaním. Než poslední paprsek shasl, z pěn královna stoupala, blesk očí něhou se třásl a peřej ji houpala jak labuť. Jásavým plesem ji vítal a spěchali do chaty dřímavým lesem, kde hvězdy se kmitaly jak oči vlků, jichž vytí v šer vnikalo doubravy, a milenci blahem zpiti skřek neslyší skuhravý těch havranů hrůzověstných, jichž Perkuna provází 76 vždy tlupa, na bleskověstných když se mracích prochází. Však Perkun shledl je s výše: ó běda, milenci, vám! Co rájem vám nízká chyše a lásky opojný mam, pán nebes, Perkunas mračný soud svolává bohů všech. Po pomstě bozi jsou lačni a moře skalnatý břeh se třese křikem jich divým. Jurato, jsi souzena! Již nese k nebesům sivým skal ozvěna zlomená tvůj ortel!... A právě zora zrak spanilý otvírá a do chyše záře sporá se skulinou prodírá. Jurata zbuzena praví: „Již loučení přišel čas. Jak krutý úsvit ten znaví a moře zvoucí mne hlas!“ A vyšli z chaty šli lesem a přišli až ku břehu; tam zřeli, blednouce děsem, jak Perkunas v zážehu svých rudých blesků je čekal, jak zkáza s ním číhala, jak v zraku, jenž po nich těkal, smrt jistá se skrývala; 77 hled každý jeho byl bleskem, hlas vichru se podobal, když takto hromovým třeskem na královnu zavolal: „Tu lásku zaplatíš smrtí, jíž blažila’s člověka! Náš zákon rouhače drtí, msta káže tak odvěká!“ Než končil, hromy už metal, až v základech břeh se chvěl, les hořel, k oblakům létal kouř černý, jímž širý tměl se obzor nad mořem vzdmutým, jež bičoval blesků vztek, až k nebesům dorážel krutým ston jeho, bolesti jek. A zdálo se, celé zemi že zkáza hrozí a zmar – však bouře stichla a všemi zas živly soulad, ten čar všech božích nejsladší šířil, se smavě zlata jak kmit, a v mraku k nebesům vířil bůh Perkunas pomstou zpit. I moře stichlo a líně se valí od břehu v dál a tiše kolíbá v klíně svém trosky jantarných skal, z nichž pyšný palác Juraty byl pod vodou vystaven: toť z něho zbylo, hněv svatý 78 když Perkunův unaven. A s nebe směje se světlo na bledou Juraty tvář – ta mrtva leží, kde zkvetlo jí blaho, lásky kde zář jí poprvé vzešla v duši, jak hvězda, čarný jak sen, pod skalou leží, kde buší vod příboj v tvrdost stěn těch příkrých, rostoucích z moře, pod nimiž rybář teď stál své v pusto žaluje hoře. Tak bohů trpce se ptal: „Proč posud dechu v mé hrudi? Což pro mne nemáte trest? Mne život kruší a trudí, mám věčně břímě to nést?“ Tu vody zašumí z hloubi a stařec se vynoří a v zraku záští a zhouby blesk temný mu zahoří. „Jsemť,“ praví, „otec Juraty a ke mně vnikl tvůj vzdech. Za zločin měj, za svůj klatý trest těžký! V prsou tvých dech po věky kmitat co jiskra ti bude. Ó zoufej jen! V spáry své, orlice bystrá, tě bolest zachvátí v plen. Po věky držet tě bude, ta těžce pustí svůj lup! 79 Již pojď! Již moře ti hude k pohřbu. Do hrobu vstup!“ A strhl rybáře k moři rukou, jež osudu tíž a hrůzu měla... Hned boří se břehy, a hluboká skrýš tam zeje, palác Juraty, kde někdy jantarný stál, a mžikem řasami spjatý jak pouty, pevně, že sval ni jeden v těle mu volný, ku skále je přikován ach, pro věky jinoch... Bolný vzdech prsa dme, dokořán zrak třeští, neb s hrůzou zírá na mrtvé Juraty trup, jenž před ním leží... Pak sžírá bol věčný, lačný jak sup mu srdce v prohlubni moře... Nuž proto zoufalý jek jest slyšet velkého hoře, když vichrů bouřící vtzekvztek dme Baltu hluboké tůně a v nový uvrhá žal zas rybáře, ve vod lůně když na mžik byl zadřímal. (Osvěta 1887.)
80