ROMANCE O OTROKU CHALIFA HASSANA.

Julius Zeyer

ROMANCE O OTROKU CHALIFA HASSANA.
Strojil Hassan, ušlechtilý Aliův syn, bohabojný, jednou vůdcům chrabrých vojů knížecí hod slavný, hojný s nevídanou nádherou. Mísu křišťálnou a zlatou, starobylou, přebohatou, chalifských pokladů pýchu, – památku po předcích svatou, – do komnaty plné smíchu hodovníků rozjařených otrok jeho s krmí nes’. Kráčeje však, uváz’ patou na kobercích rozprostřených, zaklopýt’ a k zemi kles’. Z křišťálu jen střepy zbyly, na koberec skvrny dštily, potřísněn je ušlechtilý Hassan sám na šatu svém. 118 Hosté všichni vyskočili, hrozili a vytasili dýky v hněvu velikém. Byla vřava, neodolal zlobě chalif Hassan sám. Na kolenou otrok zvolal: Pane mocný, jesti psáno: „Tomu ráj, kterému dáno skrotit hněv svůj.“ Pamatuj! Hassan děl po krátkém boji: Pravdu máš, tak psáno stojí. Pominul, viz, hněv už můj. – Řekl jinoch: Ó, můj pane, psáno též je: „Odpusť vinu.“ Jak je psáno, tak se stane, řekl Hassan. Vstaniž, synu, vinu tvou ti odpouštím. – Zvolal jinoch: Milost tvoji Bůh odmění! Psáno stojí: „Dobrodince miluje!“ Pravil Hassan: Hosté moji, jedno slovo z Knihy svaté váží víc než všechny zlaté poklady a křišťály. Drahé památky mne zbavil sluha tento nevšímavý, chybu malou ale spravil velkým z Knihy výrokem. Jinochu, od této chvíle prost jsi pout a ponížení, nejsi více otrokem! 119 Svoboden jsi! Zde je zlato, abys zbroj a koně za to koupit moh’, a prolévati krev za víru, bojovati volný jako vyznavač. (Morava svým Maticím 1897.)
120