1628.

1628.
Nová Lysá, město věrné víře otců, právům svatým, v úzkostech a strachu dlelo, neboť vypršela lhůta, kterou edikt povoloval v této noci poslední. Bylo obci rozhodnouti, chce-li šíjí podle sklonit před lžibohem, násilím. V noci voj se blížil městu k bráně západní, a dusot vítězů již z dáli hřměl. Hospodine! Celé Čechy pod příkrovem zardouseny ležely, majíce hanbu, kletou družku, podle boku – bylyť beze slávy klesly, jako rabi pod bičem!... 97 Ticho bylo v městě Lysé, prázdno bylo po ulicích, pouze v radnici jak v oulu hučelo to temným hlasem, hukot pak se v píseň měnil, v žalm k smrti truchlivý. Dozněl zpěv a domů brali měšťané se pod své krovy, každý bledý jako přízrak. Za nedlouho ruch však nastal, vozy rachotily k bráně, která vedla k východu. Dlouhou řadou vyjížděli s pláčem muži, ženy, děti, kývajíce ještě domům, jejichž krovy zasmušilé divně začaly se jasnit jako září bludiček. Zatím k bráně na západě valila se cizí chátra, vražda svítila jí z očí, chtivost lupu: „Otevřete, podejte se!“ zvolal vůdce, hrdě prapor zvedaje. Rozlétla se těžká brána, na prahu stál velký stařec, velebný jak prorok dávný, 98 s vousem šedým, v temném rouše, v oku smutek, klid však v tváři, jaký dává důstojnost. Stařec stál před branou vzpřímen, nad hlavou mu na nebesích purpurová plála záře, neboť ve mžiku tom požár nesmírný a neúmorný celé město objímal. Krvavě na vrchy sálal, nebe šlehal, až se rdělo, hučel jako smečka vichrů, sypal jiskry v tmavé lesy, svítil prchajícím v cestu, gigantická pochodeň! Hlasem, který zněl jak bouře v pustých horách, pravil stařec žasnoucímu vůdci vojska: „Město Lysá nepoddá se! většina, hle, jeho dětí k bratrům táhne, slunci blíž! Polska otvírá jim náruč, nový život, volnost kyne mladé síle, která doufá. My však, kteří pod břemenem roků schýleni jsme k zemi, my jsme v městě zůstali. 99 Nedáme však našim vrahůmvrahům, svaté co nám, Bohem dané, volnost naši, naše duše! Popel našich domů mějte, kosti naše hrabte z rumu, zděďte naše prokletí!“ Za praporem sokolským 1887.
100