NAD OMŠENOU STŘECHOU.

NAD OMŠENOU STŘECHOU.
Nad omšenou střechou stará jabloň kývá, s každé její větve sto se květů dívá, s nejvyššího vršku na ní slavík zpívá. Klokotal ten slavík sladce ve dne, v noci, až vylákal z domu čarodějnou mocí, dceru drahé máti, milenému otci. 90 Dceru modrookou, temnobrvou krásu, s korunou na hlavě dlouhých, hebkých vlasů, plavých jako bledé zlato žitných klasů. Z komory ji lákal, z tiché, tulné, milé, kde ty její ruce povždy k práci čilé zlatem vyšívaly šátky sněhobílé. Do dálky ji lákal ze stinného sadu, zelená kde routa s růží rostla v ladu; – odpusť někdy Pán Bůh černou mu tu zradu! Zalkal starý otec, syny svolal svoje: „Odnesl mi jestřáb potěšení moje! Na koně! Hoj za ním do lítého boje! Přiveďte ji nazpět pod tu starou střechu, aneb ustelte mi 91 v hrobě lože z mechu, by nebylo více vidu mi, ni slechu! Najdete-li v létě ji, pak po pramici kolíbavé vezte moji holubici a před sluncem chraňte větví bělost lící. Bude-li to v zimě, na zlacené sáně posaďte ji, hřejte dechem její dlaně, polibků, ach, tisíc za mě vtlačte na ně!“ Jeli bratři, jeli stepí, tmavým lesem, řinčely jim zbraně, z kopyt ořů, křesem o kameny, jiskry míhaly se vřesem. Jeli, až ji našli v rubáš zahalenou, sedící pod starou lipou pod zelenou, hustě květem hvězdným bílým obalenou. 92 Vidouce tak sestru, hořce žalovali, její bledá líce s pláčem celovali, a zpět v starý dvorec opuštěnou zvali: „Pojď zas pod tu střechu, vlaštovka kde zpívá, v komůrku svou bílou, matička kde sivá pod obrazem svatým slova šepce tklivá!“ Na to milá sestra ruce zalomila: „Kdyby máť jen stěnou třeba promluvila, každé její slovo v kment bych zabalila! Nepůjdu však nazpět, věnec pošlu pouze, a zde plakat budu – vím, že ne už dlouze, – po matičce věrné v nezkojené touze! Jáma vykopána, nade mnou se sklání 93 místo matky lípa, a při větru vání sype na mě květů sladké celování!“