PÍSEŇ.

PÍSEŇ.
Mně zdálo se, po vodě po jasné že jsem plul, snět kvetoucí byl veslem a v plachtu vánek dul. A jak ten člunek houpal se chvějně na vlnách, tak srdce šerou touhou se tenkrát třáslo v snách. A v sinou noc já hleděl a viděl, na břehu že jabloň stála v květu jak báje ze sněhu. Tam čekala, až měsíc ji zlíbá září svou – ach, bolest hnala v oči mi slzu závistnou. 101 Však blíže když jsem připlul, dél nešálil mě klam, ta jabloň byla děvou, ten měsíc já byl sám! A když své vlahé zraky pak v moje vnořila, hned rosných květů divem mou duši plnila. (Lumír 1887.)
102