JEŘABINA.

JEŘABINA. (Ohlas ruský).
Časně z rána tchyně na mši šla a snacha, mladá snacha tchyni doprovází, nese svoje malé děti obě, vzdychá: „Kdy váš otec z dálné vojny domů přijde?“ Řekla tchyně: „Mladá ženo, nenaříkej! Snila jsem, že ještě dnes se vrátí. Nejdi se mnou na mši, dej se v širé pole, čekej tam, kde sbíhají se čtyři cesty, čtyři cesty bílé, tam se dočkáš muže, muže svého, drahého mi syna!“ – Uposlechla mladá žena, v širé pole vydala se s dětmi, zlá však její tchyně ruce kletě zvedla čarodějné, zaskuhrala zaklínání mocné: „Snacho moje, cizí mému srdci, která duši jsi mi mého syna vzala, zastav se, kde čtyři cesty křížem běží, 27 zaboř se tam v půdu pod kotníky, aby kořeny z nich šlehly v syrou zemi! Jeřabinou štíhlou staň se, věčně němou! Žal svůj šelesť neslyšícím větrům! Ponechám ti malé tvoje děti – větvemi ať z těla tvého rostou! Jede dobrý junák, jede z vojny domů, přijde k místu, kde ty čtyři cesty bílé sbíhají se, vidí jeřabinu štíhlou s hustým košem, smutně šelestícím. Nepršelo, a přec plna byla vláhy, zdálo se, že vyplakala rosu svoji, nevál větřík, přece třásla se jak strachem, nebyl vichorvichor, a přec k zemi syré strom se skláněl! Dlouhé letorosty vzduchem plynuly jak hebké kštice, zdálo se, jak popadat by chtěla za hlavu se v žalu štíhlá jeřabina! Smutek junákovi pad jak mlha v duši, znamenal se křížem, bodl koně k trysku. Přijel junák domů, vroucně matku líbal a pak pravil: „Kde má žena mešká, a kde moje malé, drahé děti?“ „„Žena tvoje s dětmi vyšla právě v pole, čekej, synu milý, za chvíli se vrátí, Přisedni a vypravuj mně, dítě!““ Pravil junák: „Matko, paní moje drahá, mnoho viděl jsem v tom širém, dálném světě, 28 větší div však neviděl jsem nikdy, než ten strom, jenž roste nedaleko odsud, na místě, kde čtyři cesty bílé sbíhají se; jeřabina je to štíhlá. Když jsem pod ní stál, tu beze větru ševelila s sebou jako v strachu velkém, letorosty jako temné kštice pluly ve vzduchu a rosa jako hojné slzy pršela s ní na mou bujnou hlavu; zdálo se, jak popadat by chtěla za vlasy se v němém žalu jeřabina! Proč mi v srdce těžký smutek padl?“ Zuřivost se matce v nitru vzňala skrytě: „„Vezmi, synu, sekyru svou ostrou, rychle! srubni bez odkladu onu jeřabinu! Zlá v ní síla, zhoubná! Hrozí nebezpečím tobě ženě, mně i malým dětem! Věda moje mi to vyjevila!““ Sekl junák jednou, – strom z hluboka vzdychl, po druhé když sekl, – horká krev vytryskla, po třetí když sekl, – jeřabina promluvila: „Běda mně, teď smrt už na mě, krutá, sahá! Nesrubl jsi strom, svou ženu zavraždil jsi! Dlouhé moje větve, mladé naše děti! Veta po mně teď i po nich, veta, veta! Padá naše krev na matku tvoji hříšnou!“ Lomil junák ruce, rval své rusé vlasy: 29 „Máti, moje máti, prokleta buď věčně! Nebyla’s mi matkou, zlou jsi byla zmijí zhubila’s mou ženu.ženu, zhubila’s mé děti, zahub také mne, mne nešťastného, abych život nevlek’ jako těžkou kletbu!“ Příl. k č. 39. Národních Novin, 1. dubna 1899. Turč. sv. Martin.
30