STARÁ PÍSEŇ.
V pláň siré beznaděje,
kde věčný chlad jen věje,
kde jako propasť zeje
hřích, nenávisť a lesť:
tys přinesla mi štěstí
a míru ratolesť.
– To stará sice píseň,
však přece pravdou jest.
Tys jako anděl světla
k mé choré duši slétla,
když pochybnosť mne hnětla
a jala ve svou pěsť.
Kam zář tvých očí padla,
já viděl růže kvést.
– To stará sice píseň,
však přece pravdou jest.
[80]
Hněv osudu, jenž mění
v klam všecko naše snění,
zášť, kletby, zavržení,
– všech doufajících trest –
tys učila mne láskou
vždy lhostejněji nést.
– To stará sice píseň,
však přece pravdou jest.
Čím byly by mé snahy
bez tebe, květe drahý?
Tys překlenula svahy
a prohlubně mých cest.
Já svěřil se tvé ruce
a dal se k ráji vést.
– To stará sice píseň,
však přece pravdou jest.
Kam bolesť má se děla,
kam stopy útrap s čela,
když vichřice mne chtěla
jak suchý lupen smést?
Mé nebe plno záře
a paprsků a hvězd!
– To stará sice píseň,
však přece pravdou jest.
81
Kde tvoje noha stane,
vše plesá, touží, plane.
Mně ze všad v sluch jen vane
tvé sladké lásky zvěst.
Hle, ráj se otevírá – – –
jak slavný jest náš vjezd!
– To stará sice píseň,
však přece pravdou jest!
82