A byl jsem opět mlád. Snad přítomnosť
těch bytostí dvou něžných, nevinných
mne ovanula dechem mladosti.
Vše kol mne zmizelo i s komnatou.
Jak v živém snu jsem viděl širou pláň,
kol sněhem stříbrolesklým pokrytou,
a po ní, v saních, uháněl jsem v dál.
A cinkot rolniček a zvonků zvuk
se odrážel co jarý mládí smích
od chatek, vsí a křovin na cestě
a veseleji zazněl pokaždé,
když vískou některou jsme letěli –
až někde v pláni zmíral daleké
jak skřítků drobných slabý popěvek,
jak píseň, zmírající v obloze,
jež modrá nad námi se klenula.
A z koňů ryzích jen se kouřilo
a starý kočí, Šalda přihluchlý,
svým bičem práskal vzduchem vesele.
Tu znáhla hvozdů černých velechrám
nás pojal v klenby vážné, obrovské,
jež sloupy pnout se zdály k nebesům
a píseň všehomíra šuměly,
jež věčná bez počátku, bez konce.
Já, podle otce, v kožich zahalen
jak okénkem jsem hleděl do lesa,
kde veveřice čilá na stromě
se na mne černým očkem dívala
a zatínala v kůru drápky své,
jak v uvítání jimi cvakajíc.
A datel v hloubi lesa zakvílel,
též sykorka na větvi čiperná
svým dětským pískotem mne vítala,
jak starého, dobrého známého.
Tu z hloubi zeleného podrostu
své velké, tmavé oko zdivené
upřela na mne srna bázlivá.
A v temné lesa hloubi, tajemné,
se zdálo býti plno bytostí,
jež skrývaly se v dlouhé kořeny
a za suky těch mocných šedých dřev,
z kad očka jejich tmavá, zvědavá
se šibalsky v dál za mnou dívala
a ztlumený si vedly rozhovor
svou řečí víl, mně tehdy neznámou.
A zajíčků pár přišlo zvědavě,
jež na zadní se běhy stavíce
mně panáčkovali vstříc předními
a dlouhé slechy vzhůru stavěli
jak srnec mladý svoje parůžky,
až poděšeni zjevem komoňů
a biče práskáním jak výstřely
se rychle dali sněhem v hbitý běh
a v zeleném se skryli podrostu.
A nad lesem svou těžkou perutí
vesloval havran, divě krákoře,
až used sobě na vysoký strom
naproti saním, přímo u cesty,
že střásl pršku sněhu bělostnou,
jež k zemi jako pramen padala,
jak drahokamů v záři slunce proud,
jak by to hvězdky na zem pršely.
A na pokraji lesa Roháč stál
v svém mysliveckém, šerém oděvu,
na hlavě širák maje zelený,
na němž se péro skvělo sokolí,
přes plece brašnu nesa loveckou
a dlouhou, šedohnědou ručnici.
On vždy nás u lesa tam vítával
a blyštěl jiskrnýma zrakoma
a skrze černý, krásný plnovous
mu bílé zuby divně svítily.
Neb vždy se usmíval, když vítal nás.
Pak stavení jsem viděl veliké
a z jeho oken záře červená
mě přívětivě k sobě vábila.
Tam v teplém pokoji mne bratří smích
a sestry, rodičů zas zbudily.
Pak velkolepá byla večeře –
když náhle zvonku jasný stříbrozvuk
nás děti všechny rázem vyrušil
a kolem oken zář se mihnula:
„To Ježíšek sem právě přichází!“
tak matinky nám řekl milý hlas.
Já mimovolně sepjal ruce své.
V tom dvéře otevřeny dokořán.
Z nich světel zarazil mne jasný proud,
jenž plynul vstříc mi s jedle vysoké,
na které nejvýš anděl spanilý
stříbrnou hvězdou svítil v světa noc
a „Spasitel se právě narodil!“
nám zněla zvěsť, a člověčenstvu též:
„Buď pokoj dobrým lidem na zemi!“
V tom pastýř na roh píseň zatroubil
tam venku v noci jasné, plné hvězd.
Já slýchal udiven: mně zdálo se,
že zvuk ten vesmírem se rozlehá,
že andělé jej světem nesou kol,
že usíná až zlatých ve hvězdách.
Pak dárky s milým slovem rodičů
mne posléz kolébaly opět v sen,
a chůva Nana, stará Machová,
mi ukolébavku tu zapěla
svým hlasem třesoucím se, lahodným:
„U svatého Jana teče vodička,
napoj mi, má milá, mého koníčka.“
Pak v shluku bloudili jsme bratrském
po širých pláních, sněhem pokrytých
a v temných lesích, věčně zelených.
A rodné vísky střechy doškové,
s nichž rampouchy až k zemi visely,
mně čarodějů byly chatkami,
o kterých vyprávěla pohádky
mně Nana, konejšíc mne jimi v sen.
A jindy rolniček zněl plání zvuk,
buď do kostela, nebo k návštěvě,
neb rány pušek lesem třaskaly,
doprovázeny lovců halasy.
A jindy k rybníku nás svábil led,
kde s bratry o závod jsem bruslíval,
až znaven jsem se na led hladký klad,
bych pohlížel do růžných červánků,
jež na západě plály nachovém
za lesem tmavým, modrou Osinou:
a na ledě, jak v bajném zrcadle,
se odrážely růžné červánky
jak v jasné tehdy mladé duši mé –
Též báječné jsem vídal rytíře
na modrou stoupat horu Blanickou,
jež zakletou se zdála v dálavě
jak v báji tajemný vrch skleněný –
A druhdy opět byla neděle.
Tu k sobě zval nás otec laskavý,
jehožto tváři vidím doposud,
tak spanilou, jak den je sluneční,
ač stříbrem kvet mu vlas i plný vous –
a učil základům nás života:
„Co nechceš sobě, nečiň jinému,“
jak v Orientě bajném Spasitel
pro svět dal zákon lásky veškerý,
jak dítky miloval a žehnal jim.
Pak o národu našem vyprávěl,
o velké jeho minulosti děl,
že slávou svojí hvězd se dotýkal,
až ku závisti zbudil sousedy,
již zločinně jej povalili v zem.
O velké, svaté Rusi vyprávěl,
jež čtyry moře mocně ovládá.
Já v duchu viděl cara bílého,
jak na broni on cválá s půlnoci,
jak všemohoucí jeho na pokyn
se nesčíslná vojska valí v před:
tam přes Altaj, do bajné Kytaje,
přes nebetyčný Kavkaz na jihu,
přes Balkán chmurný proti Turčínu.
A rekové všech kmenů bratrských,
Poláků, čackých Srbů, Bulharů
a Černohorců, hrdých sokolů,
před zrakem táhli nyní duše mé
ve spolku s reky mého národa
a v čele velcí věštci Slovanů –
jak dětská kreslila je obraznosť:
Náš Kollár, Puškin s Mickiewiczem,
Słovacki, Lermontov a jiní též,
ne méně slavní – lýry stříbrné
v svých rukou – čela v oblacích –
A v prostřed široširé roviny
se bílá žena k nebi týčila,
jak socha přespanilá, velebná,
a nesčíslné pluky vojínů
mávali před ní svými zbraněmi
a před ní skláněli své prapory
a k soše hřmělo bílé, spanilé:
„Žij věčně, drahá matko Slavie!“