Krásné naše přátelství
jako růže líbá vůně,
jako slunce při východu,
měsíce jak první zář,
jak Tvá jemná milá tvář,
jak Tvá láska musí býti,
po niž srdce moje stůně.
Nad krajinou tícho, tícho,
I ten les již dřímá,
Přírodu v svou vonnou náruč
Noc překrásná jímá.
Zašuměly stromy v spánku,
V snu se k sobě sklání,
Snad jich také tísni touha
V marném lásky lkání.
Vystoupil měsíc z oblaků
a jasně svítí na zem,
on svítí na mne; stojím sám
a chvěju se jak mrazem.
Že mrazem? bohudik to ne,
vždyť zahalen jsem v plášti –
zimě se opřu – ale jak
tvé nelásce a zášti?
Poumřelé city v srdci mém
opět své hlavínky pozvédají
a obrací zvonky své ke mne výš
a zdánlivě zraky se ptají:
„Ty blouznile snivý, což myslíš snad,
že budeš šťastěn znovu?
Což nevíš vic, že lůzný náš květ
vyrůstá ze hřbitovu?“
„Já Tebe, dívko, milují!“
a sám se divím tomu –
což možná znovu kvésti zas
již pouschlému stromu?
O běda, že se lásce své
jak divu divit musím –
ona zas v žár se rozlehne,
jejž s tíži jenom zdusím.
„Já jsem Tvá věrná přítelka!“
nešepce ret Tvůj více,
„Já milenka Tvá!“ – vyznání
to zbarvilo Ti líce.
Tvé lásky plamen vyskočil
Ti ze srdce na líce –
leč škoda – že to hektické:
vždyť zkažené máš plíce.
Cokoliv jsem v snech blažených
neb divých bouřích sníval,
cokolivěk jsem procítil
neb písních sobě zpíval,
cokoliv ještě v srdci dlí
a tajemně je hněte:
to vše jsem nalez’ v oku tvém,
v němž živá láska květe.
Na nebi plul měsíc tichounce,
tak tíše jak by umíral
a ještě při vzdechu posledním
své hasnoucí oko otvíral – –
Teď otevřel oko – a jeho svit
pad’ na mne jemně a bolně,
tak že vzpomenuv si na lásku svou
jsem zaplakal mimovolně.
Nevím, proč dnes jsi nebyla
jak ondy ke mně vlídná?
Snad znamenalas bolest mou
a pouta moje bídná?
Snad znamenalas v tváři mé
ten plápol srdce mého
a chtěla jsi snad k spáse mé
udusit plamen jeho?
Byla by marná práce to;
mé srdce – Vesuv žhoucí,
jenž by v své lůno pochoval
i lásku Tvou horoucí.
Vždyť zjevně se Tvá ruka třásla,
když jsem se ji byl chopil,
a srdce mé se s sebou třáslo – –
a slzou jsem ji skropil.
Byla to smutná situace,
myslím, pro nás oba:
ve srdcích láska plamenná –
na tváři líčená zloba. – –
Na nebi husté obláčí –
je vitr rozehání,
přede mnou vody hladina,
do niž se vrby sklání.
Teď vítr vlny rozedmul,
divoce vzhůru šumí
a lkají v žalu hlubokém
za mnou mé lásky dumy.
Zhnusila se mi ta vřelost,
s kterou jsi mne objímala,
dobře věděl jsem, žes zase
jako obyčejně lhala. –
Proto zatřásl jsem sebou,
až ses lekla – snad v myšlence,
že do mdloby padám láskou
k Tobě, své drahé milence?
Větřík zanáší z dálky hlas,
jejž housle doprovází,
a na hrob svadlých tužeb mých
květ upoménky sází.
Mnohá vyrůstá pomněnka
a krvavá i růže,
leč podat k tomu kommentár –
to srdce mé nemůže.
Složil jsem ruce mrtvě v klín
a nechal svého snění
o lásce naší bývalé,
již bohudik vic není.
Vždyť bych byl málem utonul
v sladkostech těch titěrných,
jimiž’s mne obsypávala –
a ve Tvých očích černých. –
Ráj byl to mého života
a přece rád jsem z něho,
vždyť bych byl málem ztratil v něm
zbytky rozumu svého.
Nejsem vic mocen zápalu,
mé srdce poušť je zpráhlá,
na níž květ jeden po druhém
uvadnul zponenáhla. –
Nejsem vic mocen nadšení –
jen v bledohrůzném smíchu
nalezám úkoj, – jevím v něm
svůj život a svou pýchu.
Srdce moje velký hřbitov...
Dřímají v něm samé panny,
samé panny krásou skvoucí
beze chyby, beze hany.
Každá z nich má v rukou růži
a nad rovem každé zpívá
v noci žalnou píseň slavík,
že se hrůzou cit můj skrývá...
Jak se ty časy mění přec!
před nedávnem tak blahý –
hledám teď marně útěchy; –
marnéť jsou moje snahy,
marnýť můj život veškeren –
tak jak ten větřík hravý,
jenž běží travnou dolinou
a přes potůček lkavý.
On zalétá v ten širý kraj
bez konce a bez cíle –
snad ví, že mně je podoben
a mé životní síle.