Nad snící les, jenž v úvalu se těsná,
noc schýlila se parná, červencová...
Je ticho, chvílí pták jen tiknul ze sna –
a pod křídlo zas útlou hlavu schová.
Jen řeka, která srdcem lesa teče,
z hluboka šumí stromů pod krytem
a vlnky bijou v staré dřevo kleče,
jež z písku tkví na člunu rozbitém.
Jak bílý stín mha na vodách se válí,
a teplou rosou vlhnou kře, i skály,
jež na pobřeží z páry do temna
svá povztyčují bedra tajemná.
Hvozd na březích juž černou stměl se stěnou,
jež hrozivě se v husté mlhy dívá;
z ní řeka jen plá sněžnou svojí pěnou,
a bledým svitem dutá šeří jíva.
V ten oblak dechu, jímž se z lesů kouří –
sem nepronikne zlatá záře hvězd;
a přec v té roušce prosté vnějších bouří
tak útulno, tak sladce snivo jest!
Na břízy staré mech si opřev plece
tich naslouchám, jak šustí olše v řece
a z dálky zvuk jak hučí hřímavý,
kde vlny v hloub se řítí přes splavy.
Dech vánku pohne sotva haluzemi
a ze sna vzruší orosenou snět. –
Tma roste víc, mha níže padá k zemi –
a na řeku juž více nevidět!
Jen zdá se mi, že šplýchot slyším vesla,
an u druhého břehu zaznívá...
V tom – rudá zář tam nad vodou se vznesla,
a růží kol se v mlhách rozplývá!
To rybák starý domů z lovu pluje
si v loďce právě dýmku zapaluje,
by po práci si odpočinul zas.
Zřím v lesku ohně bílý jeho vlas,
v nějž teplý vánek nad vlnami duje,
i tvář – – leč náhle plamen ve mze zhas!