Po dílech nesmrtných, po hymnech veleduchů,
jež jako moře zvuk pln veleby a vzruchu
všech ňader na zemi zde rozchvívají city –
ó, snílku bláhový a zrakům světa skrytý,
co věru krásného ti hlásat ještě zbývá?
Vše velké od jiných už dávno zopěváno,
a tobě chudému dnes v úděl verše přáno –
jen co tvá duše sní, a co tvé srdce zpívá...
Toť málo ku slávě – však přece je to dosti
i práci k tvoření, i čtoucím ku radosti!
Dost je to k nadšení, dost lásce k horování,
co zlatých zpomínek ti jarem šepce v stráni,
co víry, naděje se ve tvých prsou skrývá!
Ó, chraň si perly ty, ó nechtěj nikdy víc,
než jasným akkordem své touhy v ozvuk říc –
co tvoje duše sní, a co tvé srdce zpívá...
Jen tam, kde mysl tvá se blaze cítí doma –
i lidu svatý hlas též pronikne ti rtoma
a kouzlo umění se vlije ve tvé dumy;
jen pravdě citů tvých i množství porozumí,
jež okem lhostejným se na báchorku dívá,
a věř, ten chladný svět tě chápat bude cele,
když rád mu posteskneš, jak přítel u přítele –
co tvoje duše sní, a tvoje srdce zpívá...
Jest mnoho básníků, jimž tajně v čistém nitru
svit božství hvězdou plá, však nevznítí se k jitru,
leč skryt a nepoznán je blaží ve tmách žití,
neb síly nemají i rtem jej vysloviti;
jim zjev ty šťastnější, co krásy ještě zbývá,
leť za jich nadšení, mluv za jich ples a cit,
a věz, že s tělem tvým cos nelze pohrobit:
co tvoje duše sní, a co tvé srdce zpívá!