Jak cesto drahá mezi lesy
já dlouho tebe neviděl!
Ach, často v dáli, prostřed smíchu
mně zastesklo se po tvém tichu,
že ptával jsem se: Kde jsi, kde jsi? –
a zpět si přál ty sladké chvíle,
v nichž denně po tvé stuze bílé
můj kročej chvatný tudy šel!
Když ve mladosti ranném čase
mě osud zavál ve tvůj kout,
já hvozdů tvojich pod křídloma
se cítil tady hned jak doma,
a k nim, jen k nim sem pílil zase,
bych po studijních klopot roji
zde míru dopřál duši svojí
a volně moh’ si oddychnout!
Ó, cesto bílá mezi lesy,
jak vroucně jsem tě miloval!
Tvůj klid mým touhám ráje značil,
tvůj obzor malý dost mi stačil,
bych čerpal pod ním vše ty plesy,
jež básník ve svém jaru žije,
když Bůh sám číši poesie
až ke rtu zde mi schyloval!
Teď po létech zas na to štěstí
si živě v duchu vzpomínám:
zřím kapraď, vřes a mechy skalin,
dech jahod ssaju, čerstvých malin,
a za průsekem na rozcestí
už zjevujou mi vršky chvoje
ty známé, sladké stíny tvoje – –
zas blížit se ti počínám!
Hoj, uniknul jsem všedním pracím
a nově vcházím do tvých stop!
Zas obmyká mne tvoje sláva,
ó, vítej mi, ó, buď mi zdráva,
vždyť z ciziny se k tobě vracím
jak domů, dítko zabloudilé,
jak večer na své hnízdo milé
jde z dálné stepi plachý drop!
Jsi krásna dosud, jak jsi byla,
a stejně vábí pel tvých vnad:
zas alejí mi kyne zdlouha
s Brd modravých tvá bílá prouha,
zas rázem jsi mne opojila,
že svatosť cítím jako v chrámě
a z lesů kol že ovívá mě
duch pravěku a báje snad...
Jdu prolukou tvých jedlí tmavou
a lokám čistý, horský vzduch,
ret cvrliká si dumku prostou
a v myšlénkách mi křídla rostou
až tam, kde v dáli nade hlavou
se letních nebes koba šírá
jak mocná řeka rozevírá
u blankytný a skvoucí pruh...
Jdu v paseky a slunné stráně,
jež pentle tvoje probíhá,
jdu v rokle, plné drv a klestu,
a srna skáče přes mou cestu,
a motýl, trysknuv nad mé skráně
výš po větvích, jež ambrou voní,
jak paprslek se v šeru honí
a zlatým křídlem komíhá.
Ples loveckého slyším rohu,
an zahlaholil z mýti kdes,
hned vánek šoumá v blízkém smrčí,
hned po kamenech bystřeň hrčí –
ach, všecko se tu modlí k Bohu
tím povědomým, známým hlasem,
jenž mohutně, jak dávným časem
i ve mně sám se vzbouzí dnes!
A hlas ten hloub mě láká v lesy
a v kyprou zeleň horských luk,
a pryč je náhle tíha bolná
a hruď má se tak cítí volna,
jak ptákem byl bych pod nebesy,
když nadšení své slunku zpívá:
mně s přírodou tu v jedno splývá
i vlastní mého srdce zvuk!
Ó, cesto bílá v Brdském hvozdě,
jak žehnám tvoje hlubiny!
Když asyl tvůj mne v sobě hostí –
hned k výši prchám ze všednosti,
hned vím, že dosud není pozdě,
bych navrátil se v duše skrytu
zas k ryzosti svých dobrých citů
a zřídlům dětské neviny!
Tu s knížkou bloudě po tvém pásu
rád zapomínám hlučný svět,
tu v míru tvém a božském tichu
zas čist se cítím ode hříchu,
tu znova chápu lad a krásu,
a v otrlé a pusté hlavě
roj zpěvánek mi klíčí smavě
jak ve tvých lesích pozdní květ!
I neželím juž, co jsem ztratil
tam venku, v bouřích života,
kde zápas o chléb každodenní
rve ideály mého snění
a z veršů chce, bych daň mu platil:
než konejším se zas jak děcko,
že stokrát mi to vrátí všecko –
tvé kouzlo a tvá samota!