Proč jsi mne, má milá,
nevyprovodila,
prosil jsem, nechtěla’s tomu,
zvonilo klekání,
když jsem šel po stráni
samoten v podvečer domů.
Tak smutno bylo mi,
když jsem šel pod stromy
v soumraku lesní tou stezkou –
potkal jsem za krátko
líbezné děvčátko,
panenku hezkou, ó, hezkou!
Jak plachá vzpomínka
tiše a zlehýnka
přejde a zpátky se točí,
zas ještě povzdálí
na mne se usmály
ty její čarovné oči.
Zjev jako z pohádky
drahý a přesladký,
snad pouhé šálení klamné –
jako by tajemně
vyrostla ze země,
s úsměvem dívá se na mne.
Ticho je dokola –
a kdože odolá,
když se mu po lásce stýská?
Hledáš ji po světě –
a sama najde tě,
v oči se dívá tak zblízka –
V oči se dívá ti
a duši uchvátí –
kdože se ubránit může?
Na čílko, do vlásků
zlatému obrázku
červánky sypaly růže.
Dokola po lese
ni lístek nehne se,
klekání doznívá v dáli –
pohádka o máji,
krása, jež opájí,
duši ti omamně šálí.
Žár v duši vyrůstá,
zlíbat ji na ústa,
zpíti se krásy té vděkem,
hladit ji po skráni –
ani se nebrání
v úsměvu vlahém a měkkém.
Dokola nad lesy
ticho se rozvěsí,
západ byl červánky poset.
Klekání doznělo,
na rty a na čelo
polibků sneslo se do set.
„Rusalka,“ šeptá mi
hlas jakýs neznámý,
„nechoď s ní do lesů ve tmě!“
Není mi pomoci –
dál a dál do noci
bílý stín rusalčin ved’ mě –
Proč jsi mne, má milá
nevyprovodila,
ještě mne zachránit mohla’s –
v nitru se na chvíli
kmitne a zakvílí
vzpomínky vzdálený ohlas.
Kmitne se, zachvěje –
pozdě již, pozdě je,
hlas v duši umírá, slábne,
v těch lesů hluboku
chví se mi po boku
zjev bílé rusalky vábné.
Rusalka pobledlá
vedla mne, zavedla –
a kdož ví, zda jsem se vzpouzel?
Po boku rusalky
zbloudil jsem do dálky,
v království tajemných kouzel.
Stín bílý vede mne
v ty říše tajemné,
vidina čarovná, světlá
kol sebe záři tká –
v očích jí pohádka,
zlatá báj o štěstí zkvetla.
Dokola sta a sta
světélek vyrůstá
a chví se, zniká v noc temnou –
v pohádkách o štěstí
cestou i v bezcestí
šla bílá rusalka se mnou.
Slyš – nikdo nevolá?
Ne – ticho dokola,
a život, sen to je krátký.
Kdo jat byl závratí,
sotva se navrátí,
k lidem se nevrací zpátky.
Kdes v duši doznívá
pohádka blouznivá –
zabloudil’s v hlubokém lese.
Břeh mizí pod nohou –
za duši ubohou
Otčenáš pomodlete se...