Už dávno za námi ta slastná doba,
kdy bylo nám, jak růži před májem,
už dlouho tak se známe spolu oba
a miluje se věrně navzájem;
nic nezkaluje vroucnost našich citů,
a jako děti jsme si oddáni –
a přece někdy povzdychnem si v skrytu
a zapláčem si v tichém dumání!
I vídám pak Tvé zraky uslzené
a marně tajím vlastní pohnutí,
leč kde ten původ strasti bezejmenné,
jíž cítíme se oba dotknuti?...
Ó, družko má, tu často se mi zdává,
že přec jen málo Tebe miluji,
a samo srdce otázku mi dává,
zda naše rty se ještě celují
v tom sladkém ohni vášnivého blaha,
jenž hlas i slova pryč jim odjímal,
když prvníkráte Tvoje hlava drahá
se tiskla k mé, a já ji objímal...
Jak horký dech Tvůj sálal po mé skráni,
jak oko svítilo Ti z černých brv – –
ach, dnové blouznění a horování,
i my jsme žili vás – jen ponejprv!
Však teď už někdy mezi nás se vtírá
cos jako stín, jak přelud neblahý,
a v zimném chvění trne naše víra
a divně slábne peruť odvahy...
Proč se tak děje? – Nadarmo se ptáme,
jen dále sídlí v našem vnitru stesk,
i cítíme, jak zvolna se tam láme
a tříští ve tmách onen zlatý blesk,
jenž ozařoval čisté naše snění
i naši lásku v prvý počátek:
teď kouzla jeho dávno zde už není,
a marno za ním toužit nazpátek!
A přec nás oba k upomínkám nutí
ta tklivá něžnost doby dřívější:
ty polibky, ta sladká obejmutí –
zdaž mohlo býti lásky vroucnější?
Jak dovolali bychom se teď rádi
chvil svého jara, luzných jeho krás;
jak ozvěna v dál uprchlého mládí
vždy bolí více, nežli těší nás!
Kam poděly se čárné ony chvíle,
zda ještě jednou přilétnou nám vstříc?...
Ne, družko má – Tvé malé ruce bílé
jich křídla nezachytnou nikdy víc!
Vždyť ani Tvou, ni mou to není vinou,
že zvolna stárnem: toť je osud všech!
Tak před okem nám dnešní květy hynou,
a zítřek odvívá nám jejich dech...
Jen silná vůle duší odhodlaných
svou věrností vše zimy přetrvá;
jen jim plá život tím, čím za dob ranných
a dvojnásob je blaží teprva,
když po dnech bouře na jich pouti stálé
mír toužený se v posled uhostí –
ty duše nesou nadšení své dále,
jim neumírá láska s mladostí!
A proto, drahá, milujme se znova
s tou starou vroucností, s tou vírou zas,
jejichžto jiskry cit náš posud chová
a které nadarmo chtěl shasit čas!
Nechť příboj všednosti kol s jekem bije,
a věkem umrazen juž první vznět:
nám v upomínkách svítí poesie
jak zlatá hvězdička z těch zašlých let,
kdy svět i život zdál se nám tak milý,
a blažila nás dětství pohádka –
snad od let oněch jsme se odcizili,
však, co nás pojí – jest jich památka!