Čarovným letem jaro jde světem,
na rtech má úsměv laskavý,
jde, kam Bůh povelí – k ptákům i k dětem,
hlásí se v přírodě písní a květem –
zda se též u nás zastaví?
Jaro je! – slyšíš jeho hlas?
Rozkvěť a miluj, dokud čas,
pěj, dokud stáří do tvých slok
nevdychne zimu bědnou:
příroda kvete každý rok –
a ty jen jednou, jen jednou!
Jde jaro vlídné a kamo vzhlídne –
k radosti vše se probouzí,
chuďasům okřívá srdce zas bídné,
i ten sníh na horách taje a řídne –
nikdo se blahu nevzpouzí...
Zvoní to v lukách pramenem,
šepce to v poli zeleném,
prochvívá v sadě větvemi,
hlaholí všude a jásá –
že zas je sídlem na zemi
mladost a láska a krása!
Jaro se blíží v palác i k chýži,
z oček mu svítá útěcha,
haluzkou naděje ke všem se sníží:
k mnichu i ku vězni za tvrdou mříží –
jakž ale těm, jež vynechá?...
Běda teď srdcím nastokrát,
kam už dech lásky nejde hřát,
která se pyšně odřekla
nejsladších v životě darů –
těch nyní msta se dotekla,
ta jsou i ztracena jaru!
Ve stráních lesa linduška plesá
hlubokým altem vroucných slok,
Amor jde k milencům, polibky nesa,
příroda vítá ho, v lokty mu klesá,
kvete jak jindy, v každý rok...
Všady jest jaro, zpěv a smích –
jen dumá někde člověk tich,
bázlivě tají na rtu vzdech,
a v nitru srdce ho bolí:
uprostřed poupat, květu všech
sám jeho keř tu zbyl holý...
Před jeho tváří slunce kol září –
on ale cítí závist jen,
u něho výčitka s touhou se sváří,
že má stesk na líci a v duši stáří,
že je tak mlád – a samoten!
Ubohý brachu, proč jsi spal,
proč jsi své jaro promeškal?...
Pozdě teď voláš k srdci blíž
radost a lásku – ty obě
mohl jsi stokrát lapit již –
ty’s však jich nevážil sobě!
Jak by teď bylo pro tebe milo,
znova jich kouzlem okřáti.
Ale v to srdce tvé, jež hrdě snilo,
a svůj čas ke květu nepochopilo –
jaro se více nevrátí!
Básníku! – jestli vzpomínáš,
kterak je vrátkým osud náš:
chyť jaro kvapem do svých slok,
než jeho křídla se zvednou...
Příroda kvete každý rok –
a ty jen jednou, jen jednou!