Brázd zrytých březnová vůně ve tvář mi šlehá!
Tvůj výdech tísní se ke mně,
má malá a tesklivá země!
Tvůj předjarní vítr mne proniká, v duši mi lehá
z daleka z široka lesů dech kořenný, srdce mi plní
pohnutí mateřských útrob tvých,
života záchvěv kde v hloubkách se vlní,
když v noci bezhvězdné v tmách jejích rozkvétá
tisíce květů podsněžných!
Kolikrát, duše má, v chlad zimy zakletá,
chorá pod dechem rtů studených,
v náruč svou duchovou brala’s tu zemi
s jejími květy a haluzemi,
s jejími strastmi a odvěkou bědou!
Kolikrát v jas, jenž nad ní se stkví,
mísila’s touhy a sny, které předou
příštích dnů kořeny, v tmách bytí jež tkví!
Kolikrát ssála jsi pokornou vůni
smrkových samot, chlad ztracených tůní!
Uprostřed ohromných prérií klasů
kolikrát v zraky své utichlou krásu
nesmírných lánů jsi pohlcovala!
Kolikrát v májových jitrech jsi stála
pod stromem kvetoucím v opojení,
slyšela’s pole, kdy v horkých dnech zrála,
děvčata ve žních, když s ženci se smála,
cítila’s v hloubkách svých plodivá chvění,
jež vůkol se zvedala, nad zemí vlála.
Všecko, jež vířilo kol mojí hlavy,
příval všech vůní a písní a květů,
života příval náhlý a žhavý,
třešňových lupenů sněžení v letu,
teplý a tichý vánek, jenž vál
do mojich vlasů a duši mou čeřil,
starou jak lyrou v srdci mi hrál:
dnes, slunce mladé kdy opojuje,
mou krví zas’ proudí a hlavou mi duje!
Otčiny dech, v něhož jsem věřil
i za dnů nejhorších bez pochyb stínu,
otčiny sladký a žhavý dech smírný,
líbezné štěstí matčina klínu,
dech lesův a lučin a polí dech žírný
dýchá mi ve tvář a koluje ve mně:
Nikdy snad nebyla’s krásnější ještě,
má česká země!