Veliké vy vody východní,
pouště nesmírné, jež nesou nebesa
na svých těžkých bocích kolísavých,
vítám vás,
zrcadelná pole lichotivá,
v klín svůj jímající tlumy oblaků,
pozdravuji vás!
Ponesete vy mne v nekonečnou dál’...
Jitry růžovými den můj zotvíráte!
Znamení je zde, zvon duní polední,
těžce vydechuje velký ještěr temný,
sbohem, břehy Nipponu, a ty, tam v dáli, Rusi!
Za námi je žluté mraveniště,
šikmooká Kytaj-Čína!
Za námi je nejsvětější pevnina,
nejzářnější krystal hvězdy naší,
Asie!
Ale teď, od země oderván,
na jezero hladké svátý list,
nepatrný mezi nebesy a vodou
hmyz,
trčím zde a zádumčivá úzkost
kvapem zapřádá mě ve svůj stín.
Na západě, jenž mi včera ještě
růžovým byl Východem,
zažehnuta plane hrozná hranice,
irisový den se spaluje,
temný příznak země ještě doutná v něm.
Ale na popel v něm také ztravuje se
hrdá minulost?
Noc přichází – černý rozsévač
hvězdných zrn, jež kvapem vzcházejí,
a nyní též on, japonský lampion,
bronzový měsíc!
Konečně zas’ sám a v nesmírné té poušti
kolikráte sám!
V hrozivé té tišině však zaznívá
náhle jakýs’ hlas,
hudba tlumená či dutý polozpěv,
je mi, jako když mě kdosi osloví,
za ruku mě vezme:
„Včera ještě v přímém poledni
nezkrušen jsi stál,
rovný jako topol v prudké vichřici,
v nocích temných jako maják přesný,
s klidem ve tvář Smrti hledící, –
a teď by ses bál?
Či tě leká velký tvrdý lán?
života, jenž dosud nezorán?
Mrakem děsí tě snad zítřejší tvůj den,
v nejistotách sudby že je zapředen?
Dálek klamivých tě sliby mučí,
srdce přístav hledá, kde by zakotvilo?
Čistý zdroj, by svěží doušek pilo,
novou silou bilo?
Bouří příštích hrom tvým nitrem hučí?“
Ticho... Noc je těžká jako olovo.
Namáhavě zvedá křivolaký hřbet
moře fosforeskující.
Z moci tvé, ty černý netvore,
tedy ještě žiji!
Tajfun minuli jsme, z japonských těch vod,
úskočných a žravých, vypluli jsme dobře,
nesmírná však pláň jest ještě před námi.
Z včerejšku třesk zbraní ještě zaznívá
v rozjitřený sluch,
krve zápach ještě chřípí dusí,
dýmu čpavý jed se v oči vžírá...
Nesmírná však pláň jest ještě před námi!
A již zemi zase větřím v daleku,
stinné ostrovy, pak slunce kalifornské,
břehy Ameriky hlučící,
přeplněné lidmi, domy, stroji.
Nová bojiště zas’ čiji, zápas odvěký.
Hmoty vzdor a prudký útok Ducha,
davy slepé, vůdce zlé i dobré,
tanec vířivý, v němž Zmar i Početí
v bizarrním se drží objetí! – – –
Nuže, konečně jsi zde, o jitřní zoře!
Konečně je zlomen temný kruh
ničivých tvých sil, ó noci chmurná!
Modř a zeleň pode mnou je, v dáli šarlat
a pak zlato
nade mnou!
Prosvětleným slaným vzduchem osvěžen
vpřed letí můj duch před lodí svou,
safírová dálka vítá jej,
vlídně kynou korálové ostrovy,
nesmírná, však slavná pláň je před námi!
Nuže, konečně jsi zde, o velké poledne,
jiskřivé jak zlaté víno v nádobě,
planoucí polnice!
Zas’ mě vyzýváš, jak sok můj ve střehu
mě piješ očima a biješ na můj štít.
Hoj, tedy nesmírná ty pláni před námi,
buď zdráva!
Jest ještě větší, než je tento Velký Oceán,
moře života!
Jsou ještě tajemnější hloubky, dálky svůdnější,
jsou ještě zápasy, tam čeká vítězství,
výpravy odvážné, kořist a výboje,
však někde uprostřed i tichý ostrov je,
zelený, plný jara,
kde možno spočinout’ a v klínu milostném
rozžehnout’ život nový,
jenž by mně byl podoben!
A jako před lety mě provázel
na jižní moře sladký pozdrav italský,
tak nyní ke mně hučí se všech stran
táž slova, – oblaka je na mne střásají,
sám opětuje mi je oceán:
Bone vente! Bone vente! Bone vente!