Oplakávala manžela:
„Kéž na jeho místě bych ležela!
Kéž jedenkrát ještě by z hrobky moh!
Můj pán a můj silák, můj dobrý hoch!
Ne, takový, jak můj byl muž,
nebude, nebyl – ach, není ho už!“
Tloukla se v prsa, rvala vlas,
líbala, lkala zas a zas:
„Nechte mne samotnou v hrobce s ním,
až před jitrem já se rozloučím.“
Rodině kývla, aby šla,
služebnou s jídlem odmítla –
„Jediné, co mi zanechal,
slza je, smutek, vdoví žal!“ –
Až posléz noční čas a kvil
přemoh ji, uspal, zkonejšil.
V tom na mříž hrobky ťuk, ťuk, ťuk.
„Sním nebo bdím, ach jaký zvuk!“
– „Otevřte, vidím světla kmit,
je zima, chtěl bych v teple být.“
A znovu na mříž buch a buch.
„Kdo mne to budí, tvůj to duch?“
– „Já nejsem duch a já jsem stráž,
přec mne tu zkřehnout nenecháš!“
A do třetice klepiklep:
– „Mám víno, pečínku a chléb.“
Tu tělem zaškubal jí mráz,
tu polilo ji horko zas,
tu chladem jí to prochvělo
a kolena jí sevřelo,
po schůdkách ona nahoru
a odsunula závoru,
potácela se dolů zpět
a k mrtvému tělu tiskla ret
a na vetřelce nehledíc
zírala nebožtíku v líc.
Jak vrhla se na svého manžela,
shora ji náruč sevřela;
bledému hladila tvář a dlaň,
půlnoční host ji líbal zaň;
„miláčku drahý,“ zrak jí vlh;
a druhý ji, truchlivou, k sobě strh;
ten tichý ji zval, ten hřmotný víc,
„Siláku,“ šeptla a pak už nic...
Sotva se z mrákot probrala,
za slzou slza se vydrala:
„Ach, hrůza, ach běda, já bídnice!
Já zhřešila víc než velice!
A přec... můj duch nebyl nevěren,
já v mysli patřila tobě jen,
můj choti, jenž’s mne měl tak rád,
já zřela jen tebe... ach, napořád!“
A sotva že oči přivřela,
hned zřela zas jeho jen, manžela.
Voják ji v loktech konejší:
„Cožpak by on byl ctnostnější?
Však by se choval tak jak my,
jenom být živ a mrtva ty.
Teď svatý je jak poustevník.
Jemu se žije! Je nebožtík!
Ať se mi, milá, už netrápíš!“
V tom potichounku cinkla mříž,
to stříbrně se k hrobce smek
ranního slunce paprsek.
„Buď s bohem a dík měj, achich žel,
vždyť já tam venku hlídat měl.“
Ještě ji jednou zulíbal
a nechal ji, by spala dál.
Pak odkvapil... a přiběh zas
a na celém se těle třás:
„Veta je po mně nešťastném.
Už na smrt odsouzen já jsem!
Ty, zlá, mne na svědomí máš,
já pod čakanem stát měl stráž,
já oběšence střežit měl,
a zatím co jsem tady dlel,
kdos jeho tělo mi ukradl –
a já teď hrdlem propadl!“
Leč vdova věrná si rady ví
a nad svým chotěm štkajíc dí:
„Byť mrtev, přec je spása v něm!
Zde toho nebožtíka vem,
a že jsi mnou byl v pospas dán,
své nejdražší vydám ti pro čakan.
Co tělo jest! Vždyť nejsme, ach,
než dým a popel, zem a prach.
A nechť i stokrát ovdovím,
on chotěm mi zůstane duchovým.
S ním k šibenici teď rychle spěj
a ke mně se vrať co nejrychlej!“
Tak touhy hlas byl naplněn:
Mrtvý se dostal na vzduch ven,
co vdova, na místě manžela,
za živa v hrobě ležela.