Na „hody“ odpůldne do vsi jsem šel
za obzor města, ven ze špíny zdí
pro barvy, pro vzduch, pro pokoj duši.
Tak tvrdě jasný byl říjnový den.
Čerstvo tak bylo, a v sluneční záři
přec chvěl se krajem vadnutí dech.
Padalo listí. Zelené, šedé,
červené, žluté třáslo se v slunci.
Při cestě u máje vřeštěla hudba,
křičela chasa, tančily dívky;
zástěrky jejich zelené, modré,
červené, žluté svítily v slunci.
Oči i sluch tu hody své měl:
veselí, výkřiky, hořící barvy.
Rozmarýn dali nám. Pentličky byly
červené, žluté, bílé a modré.
V barvách se válel mozek tak rád!
Utichly nervy, zčistil se zrak – –
Po cestě od města průvod se táh’,
dlouhý a úzký, černý jak mrak.
To slepci z ústavu procházkou šli,
slepí a slepé na šňůře rudé.
Kol máje je vedli silnicí též:
muzika hrála a výskot byl v kole.
Jich tváře tvrdé bez jiskry světla,
i oči jejich zkalené bělmem
v tu stranu přece se točily řadou,
kde hudba hrála, svítily barvy.
Červené, žluté, bílé a modré
zástěrky, listí, rozmarýn, kraj
zalitý barvou od nebes k polím:
to všecko spalo bez záře v nich.
A jenom vůně, vadnutí v říjnu,
jenom to výskání, hudba a zpěv
na jejich nervy napiaté, choré
drnkaly píseň o lidských hodech – –
Zavřel jsem oči, přimáčk’ je dlaní.
Tma byla náhle v zraku i v duši.
Zevšad se valily příšerné spousty
červené, žluté, šedé a modré.
Bez hranic, bez konce, bez výše, hloubky
chaos a chaos a chaos, chaos
červený, žlutý, šedý a modrý
jak skvrny a hory, jak moře a poušť!
A pohořím, skvrnami, mořem a pouští,
červení, žlutí, modří a šedí
jeden bod letěl, tečka jen černá
jak ve vzduchu pták, jak na moři člun.
V prostoru bez hranic tak letěl sám,
černý a prudký a sám a sám
třásl se, míhal, žíhal a tměl
v zavřených očích jak černý blesk.
A chaos rostl. Červeň i žluť,
modro i zeleň z očí už tekla
do mozku, do nervů, v maso i krev.
A ten bod chaosem vždy letěl dál.
To jak by výkřik letěl tou pouští
hnijících barev, neživých sluncem,
a ryl se v to mrtvo skal, moře, pouště
a skřípěl a modlil se, křičel a štkal:
ó Bože Světla, ó Slunce, ó Bože!
ó Bože, ó Bože, ó Bože!