DÁL za Tebou jdu, Ideale,
dál za Vámi jdu, dítě mé –
a jestli někdo třetí stále
mi v cesty Vaše nenadále
vždy veběhne – toť lhostejné!
Toť osud Krásy už je taký:
je stíhána jak v lese laň...
Já nad profánní světa zraky
si vynáším Vás nad oblaky,
klep ulice k Vám nemá práva,
mé heslo čisté jak má zbraň:
Buď krása Vaše zdráva!
Já miluji Vás jinak zcela
a jinak s Vámi sejdu se:
to obloha zahoří celá
východu slávou zkrvavělá,
až čluny naše sjedou se.
A bouře mořská, sladký blude,
nám rozhučí se v naše sny,
a vonět budou růže rudé,
a vítr bude, jaro bude,
jež květy v cestu střásá...
Má číš se sladce v ruce chví:
Buď zdráva Vaše krása!
Bdím v noci sám... Má lampa hasne –
a myšlenky mé letí k Vám.
Než duše moje k spánku zasne,
na Vaši krásu, dítě krásné,
ten pohár rudý pozvedám.
A vzpomínám: Vy spíte asi –
ó, chtěl bych aspoň chvíli tak
svůj obdiv Vaší divné krásy
vyšeptat v tmavé Vaše řasy – –
a svědkem jest jen noc ta tmavá,
co volám tmě v mlhavý zrak:
Buď krása Vaše zdráva!
Ó, miluji Vás. – Kráse klaním
se ve Vás, slavím Přírodu –
A je mi, jak bych před svitáním,
v tvář tváří chvějným hvězdám ranním,
kdes v horách čekal východu...
Ó, kdy a kde? Ó, z Vašich retů
tak slyšet slova čaromoc! – –
A na vzdor mrakům, na vzdor světu,
Vám, nejkrásnější ze všech květů,
svou zvedám číš, má duše jásá
Vám na shledanou! – Dobrou noc!
Buď zdráva Vaše krása!