Vždy v době bojů, v poražených pláči,
v křik vítězů, z nichž každý trůn by rád,
jen malý koutek věrné ženě stačí,
by království si mohla budovat:
jen malý koutek, kde by mohla zticha
svou láskou hřát a tvořit zázraky,
být růží bílou na trní, jež píchá,
a jako slunce zářit na mraky.
Být tichou hvězdou do bouřlivých nocí,
být melodií v mečů řinčení,
a do vřavy jít, jen když ku pomoci
kdes ušlápnutých volá úpění –
a pro nebohé mít své usmívání,
ó, ženy, kterým všechno zhojíte,
jako tím teplem svojích drahých dlaní,
když muž v ně skloní čelo rozryté.
Neb jaro s vámi v zimy chlad jde zpátky
a jitřní rosa je váš každý čin,
a kam jen padne ten váš pohled sladký,
je nový den a prchá tma a stín.
Jde vesna s vámi, ať už bídu hojí
či školy staví vaše nadšení:
váš každý krok má tichou hudbu svoji
a mládne pod ním suché lupení.
Je zima u nás... Bolí to a studí,
jak cizí mračna táhnou oblohou.
Je práce mužů, co pod nimi budí
ze snů a mrákot zemi nebohou.
Jen buďte vy jim anděly v té práci,
již k cíli kynou prstem zdviženým –
a jestli v boji skráň se zakrvácí,
ó, pomáhejte mužům raněným!
I samy krásny buďte krásy kněžky –
to pro to naše chudé umění,
a v lidu svého života boj těžký,
ó, ženy, neste paprsk smíření!
A dětem našim vštěpte lepší víru
v budoucnost země plné těžkých ran,
a buďte jako holubičky míru
v tu zátopu a pustou vřavu stran!
A ať už jste tu chudobkami pouze
v tom zvlhlém drsném českém trávníku,
či růžemi, jež voní v sladké touze
a stvořeny jsou pro zpěv slavíků –
ó, kveťte, kveťte pro tu českou hroudu,
z níž rostete a jež nic nežádá,
než aby vámi v podiv světa soudu
se rozjasnila česká zahrada!
A, Bože, Ty, jenž Milosrdný kladeš
plášť na tu zem, by všecko přestála –
Ty dáš, by nikdy více svatokrádež
nám srdce žen pro cizí nebrala –
ať, co tu roste z této půdy chudé,
zas této půdě plody přináší,
by vesna byla, kde je lid náš, všude,
kam země naše sahá nejdražší!