TAKÉ JEDNA POHÁDKA VĚČNĚ STEJNÁ.

Adolf Bohuslav Dostal

Šla bílá královna, a dav se vztekle smál, a všecky ulice se chvěly nenávistí, jas velké bolesti jí čelo zadýchal, a v cestu padalo jí suché, svadlé listí. Kdo tudy utíkal, jí slinou střísnil šat, i stíny nároží, jež z její vůle žily, a z tváří dvořanů jen drzý čišel chlad: šla v exil královna, a zámek zapálili. Co bylo v království kdys veliké a ryzí, vše zneuctila teď dlaň žoldácká a cizí, a bílá královna jde mlčící a hrdá. A v tom je velikost, jež hvězdy nutí zblednout: tam, kde zní davu křik a ruka bije tvrdá, své duše zvednout štít, a zpět se neohlédnout.

Patří do shluku

monotónní, teskný, doznívat, jednotvárný, tón, znavený, ticho, stesk, zádumčivý, stmívat

297. báseň z celkových 380

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. ŽENÁM. (Josef Merhaut)
  2. MĚSTO. (Karel Babánek)
  3. STÍN. (Jan Spáčil-Žeranovský)
  4. IMPROVISACE. (Hugo Kepka)
  5. NA PLÁNI (Hermor Lilia)
  6. SLEPÝ (Viktor Dyk)
  7. AS (Rudolf Medek)
  8. Před branou dvacátého věku. (Jaroslav Vrchlický)
  9. Slunce a hvězdy. (Augustin Eugen Mužík)
  10. Hymna andělů v noci před vzkříšením Vykupitele. (Jaroslav Vrchlický)