Hrob zapečetěn, k němu dali stráž,
teď farizeův cech už neleká se;
jen smích jim se rtů zní: Aj, Mesiáš,
jenž umí bořit chrám a stavět zase!
Než, vítězný jásot on pojednou ztich
a ve výkřik úžasu mění se smích,
v sluch novina divná jim bije:
Ten s Golgaty vstal. On žije!
A zatím učedníkův družina
v svém úkrytu jen pláče a jen kvílí;
vždyť Mistra zabila zášť zločinná
a jim z všech nadějí jen trosky zbyly.
Tu zmlká však pláč, v hrudi tají se dech
a radostný údiv šleh ze zraků všech;
zvěsť vítězství nesou Marie:
Hrob prázden. Smrť ta tam. Pán žije!
A dál a dále velkonoční zvěst
tím zoufajícím starým světem letí
a záhy v ruchu světovládných měst
se Vzkříšenému slavně chrámy světí.
Duch lidstva on doufá zas v dobra tu zdar
a nad hroby země, kdež děsil jen zmar,
tam útěchy věnce teď vije
ta víra: Hřích smířen! Pán žije!
Čas přišel sic, kdy nových tmářů voj
zas chystal světlu hrob a na hrob kámen;
než, Bůh si nové brance volá v boj
a na vše strany šlehá pravdy plamen.
A nechať je trýzní a ubijí svět,
jim pěje a plesá i mroucí jich ret,
když pod meč už sklánějí šíje:
Jdem k vítězství přece! Pán žije!
A jestli teď jest ničím nevěře
jak druhdy farizeům ten muž kříže
a posílá-li ta své žoldnéře,
by jimi udolán byl pravdy Kníže,
Ó žádný jen strach; směle každý se těš,
že zahyne pochybnost, odpor a lež.
Svět pravdu ať na kříž si bije,
ta vždy vstane z mrtvých! Pán žije!
Jen nechať po Sionu ze všech bran
v svět jako hlaholným to zvučí rohem,
že ze smrti nás v život přenes Pán
a Bůh že živých jest, ne mrtvých Bohem;
nechť hlásá to snah našich nebeský ráz,
že plápoly věčnosti sálají z nás;
a jednou ať hrob si nás skryje,
kde smrti tvůj osten! Pán žije!