JAK OBLAK.

František Taufer

Mé ruce dvě jsou sláby k objímání. Tak tisíc rukou míti, bych tě pohladil a struny srdce, v truchlé vnořeného vzpomínání, v akkordy jásavé ti naladil. Být vánkem tichým, který z lesů dýchá, a vůně pln jak hudba mluvit zná. Na struny čisté zladěné bych sáhnul zticha, a píseň života by zněla v tobě vítězná. Potom bych v mlhu chtěl se proměniti, abys, mnou proniknutá, ve mně kráčela. A vedl bych tě po cestě, kde čerstvé voní kvítí, a jež by k hvězdám nahoru se zvolna stáčela. A teplem slunce hnaný před tebou bych letěl, jak oblak stínem bych tvou cestu pokrýval a zasmál bych se duhou, vzkazem hvězdných světel, než přívalem bych země prach ti z duše omýval.

Patří do shluku

vzpomínka, odříkání, touha, mládí, sen, beznaděj, zapomnění, smutek, vzpomínat, teskný

444. báseň z celkových 1094

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Ve druhém jaře. (František Serafínský Procházka)
  2. V náladě večerní. ( K. Egor)
  3. VĚNOVÁNO (Božena Benešová)
  4. Dětské sonety. (Xaver Dvořák)
  5. JEDNA STRUNA. (Antonín Klášterský)
  6. Ghazela. (Rudolf Richard Hofmeister)
  7. Za slova tvá, v nichž celé srdce tvoje, (Jaroslav Vrchlický)
  8. NAD PRÁZDNOU KOLÉBKOU. (Ferdinand Tomek)
  9. Jako hvězda! (Jan Červenka)
  10. ŽIVOTEM. (Adolf Brabec)