JAK OBLAK.
Mé ruce dvě jsou sláby k objímání.
Tak tisíc rukou míti, bych tě pohladil
a struny srdce, v truchlé vnořeného vzpomínání,
v akkordy jásavé ti naladil.
Být vánkem tichým, který z lesů dýchá,
a vůně pln jak hudba mluvit zná.
Na struny čisté zladěné bych sáhnul zticha,
a píseň života by zněla v tobě vítězná.
Potom bych v mlhu chtěl se proměniti,
abys, mnou proniknutá, ve mně kráčela.
AvedlA vedl bych tě po cestě, kde čerstvé voní kvítí,
a jež by k hvězdám nahoru se zvolna stáčela.
A teplem slunce hnaný před tebou bych letěl,
jak oblak stínem bych tvou cestu pokrýval
a zasmál bych se duhou, vzkazem hvězdných světel,
než přívalem bych země prach ti z duše omýval.
57